Tajné nahrávky, belgické trezory a Putinovy sny. Proč mír na Ukrajině zůstává v nedohlednu

Stránky novin znovu plní výhrůžky prezidenta Putina. Rusko nechce válku, ale pokud Evropa ano, Rusko je připraveno. Máme tato prohlášení brát vážně? Jak se to vezme. Každopádně, pokud má někdo ještě pochyby o Putinových imperiálních ambicích, začal bych citováním primárních zdrojů.

Rozpad Sovětského svazu Putin poprvé veřejně označil za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ ve svém výročním poselství Federálnímu shromáždění Ruské federace dne 25. dubna 2005. Rozumíte? Největší tragédií dvacátého století nebyly dvě světové války – byl to rozpad Sovětského svazu.

To je takový širší rámec, obecný směr, ze kterého je užitečné na ambice ruského prezidenta pohlížet. Když ale čteme, že Rusko nechce válku s Evropou, měli bychom dále zpozornět.

V Kremlu totiž začali pracovat na nápravě rozpadu sovětského svazu poměrně brzy – v roce 2008 napadli Gruzii. I zde lze dosledovat výroky o tom, že Rusko nechce válku, nevyhledává konflikt. Třeba tady.

Rusové samozřejmě nechtěli válku ani v Čečně, a to jak Jelcin, tak následně i Putin. Je to protiteroristická operace, tvrdili – a pak následovala masívní pozemní invaze. Když tedy slyšíme, že Vladimir Vladimirovič nechce válku s Evropou, znamená to, že ji chce. A Pevnost Ukrajina by si skutečně zasloužila většího přispění evropských států.

To jen pro připomenutí. Co se ale vlastně dělo v Moskvě během posledního jednání?

Když se Steve Witkoff s Jaredem Kushnerem před samotným jednáním a po vydatném obědě v moskevské michelinské restauraci Savva procházeli po Moskvě, málokdo tušil, že ve stejném městě, ale na jiném místě probíhá jiné jednání, dosud obestřené záhadnou atmosférou.

V předvečer schůzky americké a ruské strany se totiž v Moskvě sešli šéfové diplomacií Ruska a Číny, Sergej Lavrov a Wang I. Komentátor Jiří Just upozornil na to, že i přes mírně optimistické hodnocení jednání jak na straně USA, tak Ruska, nereagovala moskevská burza růstem, nýbrž (mírným) propadem. 

Což by mohlo naznačovat, že se od Jednání Witkoffa s Putinem čekalo něco „většího“ než jen opatrný optimismus. Pro Rusko je totiž důležité, aby jakékoli územní zisky na Ukrajině uznaly Čína a USA. Jenže to se zřejmě zatím předdomluvit nepodařilo.

V tomto ohledu je rovněž zajímavé načasování aktuální návštěvy prezidenta Macrona v Číně. Že jel Macron do Pekingu v tuhle chvíli ukazuje, že se cosi děje i na ose EU–Čína.

Po jednání Witkoffa s Dmitrijevem v Miami (kde Witkoff obdržel ruský plán, který následně zveřejnil web Axios – později nazvaný jako 28bodový plán), Evropští lídři vnímají riziko, že by mohli být z rozhodovacího procesu vyloučeni, což se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj snaží aktivně kompenzovat.

Důvod je nabíledni: jedním z bodů jednání je osud zmrazených ruských aktiv, která se nacházejí převážně v evropských jurisdikcích. Naposledy se proti jejich využití pro potřeby ukrajinských obránců postavila Belgie. Proč zrovna tato země?

Belgické jurisdikci podléhá instituce Euroclear, kde je uloženo 185 miliard eur z celkových asi 210 miliard zmrazených v EU. Euroclear je přední globální poskytovatel služeb v oblasti infrastruktury finančních trhů pro domácí a přeshraniční transakce s cennými papíry a fondy.

Belgie se bojí, že by takový krok ohrozil důvěru investorů v Euroclear jako stabilního a neutrálního strážce aktiv. Pokud by Rusko uspělo v soudních sporech, pak by země jako Čína, Indie nebo Blízký východ mohly přesunout své biliony do alternativních systémů (např. čínského CCDC), což by oslabilo evropské finanční centrum.

Euroclear je – laicky řečeno – něco jako největší a nejdůvěryhodnější trezor na světě. Když mu lidi přestanou věřit, že je 100% bezpečný a neutrální, přesunou své peníze jinam, třeba do Číny – a Evropa pak bude chudší a bude mít dražší půjčky na školy, silnice a tak dále.

Belgie tedy obrazně řečeno říká: „Radši počkáme a použijeme ty peníze až po válce jako páku na Rusko, než abychom teď riskovali, že se znevěrohodníme jako místo, kam se vyplatí ukládat boahtství.“ Trochu Sofiina volba.

Zelenskyj explicitně uvedl, že o těchto prostředcích nelze rozhodovat bez přítomnosti Evropanů. Snaha vtáhnout Evropu zpět do hry je patrná i z reakcí evropských států, které v těchto dnech deklarují navýšení pomoci Ukrajině, aby posílily její vyjednávací pozici a zbavily ji tlaku jednat z pozice slabosti. 

Ale slovy klasika: „Bude to stačit, myslíš?“

Dynamiku vyjednávání v posledních dnech také výrazně ovlivňují a ovlivní personální změny na klíčových postech, a to na obou stranách Atlantiku.

V Kyjevě došlo k zásadnímu kroku v podobě rezignace Andrije Jermaka, vedoucího kanceláře prezidenta. Jermak byl dlouhodobě neoblíbený u ukrajinské veřejnosti a podle lidí, kteří mají své zdroje přímo na jednáních, Jermaka mírně řečeno neměli rádi ani Američané. 

Jeho odchod tak navzdory prvoplánové korupční aféře v jeho okolí může paradoxně posílit mandát prezidenta Zelenského a odstranit jednu z překážek pro efektivnější komunikaci s Washingtonem.

Významné změny se ale odehrávají i v americkém týmu. V lednu ve funkci končí dosavadní vyslanec Keith Kellogg. Jeho pravděpodobným nástupcem by se měl stát Dan Driscoll, blízký spolupracovník a kamarád J. D. Vance.

Driscollův start však není ideální – právě on byl tím, kdo do Kyjeva přinesl původní, pro Ukrajinu nepřijatelný osmadvacetibodový plán.

Aby toho nebylo málo, situaci navíc komplikují zákulisní informace týkající se Stevea Witkoffa, klíčového amerického vyjednavače v Moskvě. V kuloárech se objevují zprávy o možné existenci a brzkém zveřejnění dalších tajně pořízených nahrávek z jeho jednání. 

Pokud by se tyto spekulace potvrdily, mohlo by to vnést do již tak křehkého procesu další prvek nestability a ovlivnit Witkoffovu pozici, která už tak nese pachuť do nebe volajícího amatérismu.

Vzhledem k výše uvedeným proměnným a sebevědomému postoji Ruska, které momentálně necítí potřebu činit ústupky, nelze v nejbližších dnech očekávat jakoukoli průlomovou dohodu.

Ačkoli se text dokumentu vyvíjí, pozice obou stran zůstávají v klíčových bodech vzdálené. Reálnější obrysy případného uspořádání, či alespoň posunu v jednáních, lze podle (neověřených, ale frekventovaných) informací v komunitě lidí obeznámených se zákulisím očekávat nejdříve v lednu či únoru.

Do té doby zůstává situace otevřená a samozřejmě podléhá i možné nestálosti americké politiky, která v minulosti ukázala schopnost rychlých obratů od nátlaku a odmítání k silné podpoře. Nezbývá, než čekat a modlit se za ukrajinské vojáky, kteří stále drží obranné linie neuvěřitelně houževnatým způsobem proti obrovské přesile.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.