KOMENTÁŘ JANA MALINY | Jasné bezpečnostní záruky, nebo hloupé opakování historie? Zatímco svět s napětím sleduje zákulisní hry kolem mírových jednání na Ukrajině, je snadné ztratit se v detailech a zapomenout na to podstatné. Historie ruské diplomacie totiž není chaotická, ale až nepříjemně předvídatelná. Od carevny Kateřiny přes Stalina až po Brežněva se táhne řetězec porušených dohod, garancí a paktů o neútočení. Má Donald Trump šanci tento staletí trvající cyklus zrady prolomit, nebo se jeho touha po „velké dohodě“ stane jen další kapitolou v ruské učebnici klamání naivních protivníků?
Aktuálně se nacházíme v poměrně dynamické fázi dalšího jednání o osudu Ukrajiny, potažmo světa. Má cenu komentovat každý únik informací a sebemenší posun v této chaotické hře? Soudím, že není na škodu si připomenout něco, co už leckdo bere jako jakousi „pěnu dní – a sice že historie Ruska je plná případů jednostranného nerespektování všemožných dohod, slibů a garancí.
Ano, možná to vypadá, jako bych psal, že voda teče z kopce, ale některé z nejzásadnějších momentů si zde dovolím zmínit – a to ne pro účely prosté přednášky pro první ročníky vysokoškoláků, ale protože je to do očí bijící vzorec ruských imperiálních snah už od bůhví kdy – lhát zcela bez skrupulí a smát se těm, kteří na to naletí. Je to až neuvěřitelné, leč zcela evidentní.
18. a 19. století
Začít můžeme už u Kateřiny II. Veliké, kterou Vladimír Putin velmi často a rád cituje jako svůj velký vzor. Takzvaná Dohoda z Georgijevsku (1783) gruzínskému králi Herakliovi II. garantovala ochranu pro území východní Gruzie a zachování jeho dynastie. Přesto za panování cara Pavla I. Rusko v roce 1800 nejprve anektovalo Kartlijsko-kachetské království a nakonec zde sesadilo místní dynastii.
Rusko tedy formálně garantovalo ochranu a zachování dynastie v roce 1783, a o necelých 20 let později (1800–1801) obě tyto záruky jednoznačně porušilo anexí a sesazením Bagrationovců. Toto je mimochodem jeden z hlavních historických argumentů, které Gruzie dodnes používá při diskusích o „první ruské okupaci“ a o dlouhodobé nedůvěryhodnosti ruských slibů.
Stejný vzorec ruského nedodržování slibů se opakoval o necelých 35 let později i vůči Polsku – tentokrát už za vlády Kateřininých přímých nástupců.
Na Vídeňském kongresu v roce 1815 vzniklo tzv. Kongresové Polsko (oficiálně Království Polské), které bylo spojeno s Ruským impériem pouze osobní unií: ruský car se stal zároveň polským králem. Car Alexandr I. (vnuk Kateřiny II.) Polákům slavnostně slíbil jednu z nejpokrokovějších ústav v tehdejší Evropě – vlastní parlament (Sejm), svobodu tisku, náboženskou toleranci, polskou armádu a širokou autonomii. Tyto závazky byly dokonce zakotveny v mezinárodní smlouvě, kterou podepsaly všechny velmoci včetně Ruska.
Už za Alexandrových posledních let se však sliby začaly rychle vytrácet: cenzura se zpřísňovala, Sejm byl prakticky paralyzován, tajná policie pronásledovala vlastence a do polských úřadů byli dosazováni ruští generálové.
Po Alexandrově smrti nastoupil jeho bratr Mikuláš I., který už vůbec neměl náladu na žádné ústavní hry. Když Poláci v letech 1830–1831 povstali (tzv. Listopadové povstání), ruská armáda protesty brutálně rozdrtila. V roce 1832 Mikuláš I. ústavu z roku 1815 definitivně zrušil, Sejm rozpustil, polskou armádu zlikvidoval a Kongresové Polsko přeměnil na obyčejnou ruskou provincii s tvrdou rusifikací a masovými deportacemi na Sibiř.
A jedeme dál – 20. století
A tento vzorec nedůvěryhodnosti ruských/sovětských slibů vůči Polsku se neukončil ani po vzniku nezávislého Polska v roce 1918 – naopak se dramaticky opakoval o necelých 15 let později.
Krátce po prodloužení původní tříleté dohody z roku 1932, uzavřelo Polsko a Sovětský svaz Smlouvu o neútočení, která oběma stranám garantovala vzájemnou neagresi až do konce roku 1945. Tento pakt byl považován za velký diplomatický úspěch Polska, který měl stabilizovat východoevropské hranice a zabránit ozbrojenému konfliktu – obě strany se zavazovaly řešit spory diplomaticky a neuzavírat tajné aliance proti sobě.
Dnes už víme, co se stalo - Sovětský svaz tento závazek cynicky porušil. 23. srpna 1939 uzavřel s nacistickým Německem Molotov–Ribbentropův pakt s tajnými protokoly o rozdělení východní Evropy, včetně Polska. Jen o dva týdny později, 17. září 1939, když Wehrmacht již obsadil západní Polsko, vtrhla Rudá armáda bez vyhlášení války do východního Polska, obsadila zhruba polovinu země a s paktem o neútočení si zcela jednostranně vytřela patřičná místa.
Tato invaze, provázená masovými deportacemi, popravami a Katynským masakrem, byla oficiálně ospravedlněna „ochranou ukrajinského a běloruského obyvatelstva“, ale ve skutečnosti šlo o čistou „reálpolitiku“ v souladu s dohodou s Hitlerem.
Pamatujete, jak začala Zimní válka?
Stejný osud potkal o pár měsíců později i Finsko – další stát, který uvěřil sovětským slibům o míru.
Už 21. ledna 1932 uzavřel Sovětský svaz s Finskem Smlouvu o neútočení a mírovém řešení konfliktů, která byla v dubnu 1934 prodloužena až do konce roku 1945. Obě strany se slavnostně zavázaly, že nebudou užívat síly a že jakýkoli spor vyřeší výhradně jednáním. Finsko tento pakt bralo vážně a po celá 30. léta odmítalo jakékoli protisovětské aliance.
Stalin však měl jiné plány. Když v srpnu 1939 uzavřel tzv. pakt Ribbentrop-Molotov, Finsko bylo v tajném protokolu přiřčeno do sovětské sféry vlivu. V říjnu a listopadu 1939 Moskva požadovala od Finska obrovská územní ústupky (včetně Karelské šíje a pronájmu poloostrova Hanko) pod hrozbou války. Když Finové odmítli, Sověti zinscenovali 26. listopadu 1939 dělostřelecký incident u pohraniční vesnice Mainila – sami ostřelovali vlastní území a tvrdili, že to udělali Finové.
O dva dny později, 28. listopadu 1939, SSSR jednostranně vypověděl pakt o neútočení a 30. listopadu v 8 hodin ráno bez vyhlášení války překročila Rudá armáda hranici na několika místech. Začala tak Zimní válka (1939–1940), ve které Sověti utrpěli obrovské ztráty, ale nakonec Finsko donutili k územním ústupkům.
Opět naprosto identický scénář jako u Gruzie 1783, Kongresového Polska 1815 nebo Polska 1939 – lži a výsměch lidem, kteří ctí pravidla.
