Rusko stupňuje válku pamětí. Překrucuje se druhá světová i Hitler, Putin chce „zavírat huby“

Karel Svoboda

09. 02. 2020 • 08:00

V souvislosti s nedávným výročím osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a nadcházejícím výročím 75 let od konce druhé světové války Rusko zintenzivnilo válku pamětí proti zemím ve svém bližším i vzdálenějším okolí. Vladimir Putin se v jednom ze svých expresivně vyostřených výroků, jak již u něj bývá obvyklé, nechal slyšet, že všem falzifikátorům dějin Velké vlastenecké války a druhé světové války zavře za pomoci archivních dokumentů jejich „nevymáchané huby“. Stále více se však „zavírají huby“ jen těm, kdo podávají pohled odlišný od oficiální linie. Historie se v současném Rusku stala daleko více politikou, což je nutné mít na paměti. Nemalou roli v ní hraje i to, jak je možné či nemožné pracovat s archivními dokumenty, respektive kdo a kdy k nim dostane přístup.    

Ruský prezident Vladimir Putin sám s oblibou prezentuje své názory na historii a velmi často se při tom odvolává na archivní dokumenty. Je ale velmi nepravděpodobné, že by se objevil nějaký dokument, který by zásadním způsobem proměnil obraz základních událostí druhé světové války.

Ostatně i Putinovy názory a stanoviska nejsou ničím novým, prakticky jen kopírují tvrzení brežněvovské propagandy, v níž ruský prezident také vyrůstal. Ta zacházela s realitou velmi kreativně, vynechávala nepříjemnosti a jiné události zase upravovala do potřebného znění. Z Brežněva tak udělala vojevůdce a Stalin se opět stal hrdinou, nikoli masovým vrahem.

V souladu s tímto výkladem historie tak Putin například „omlouval“ pakt Molotov-Ribbentrop, v němž si Stalin rozdělil s Německem nezávislé země, včetně Polska, tím, že ani zdaleka nešlo o první smlouvu s Hitlerem. Co je ale zásadní, k citovaným dokumentům se zpravidla nedostane žádný nezávislý badatel. Obrana proti takovým tvrzením tudíž prakticky není možná, neboť archívní dokumenty nelze prověřit.   

Do více či méně divokých výkladů historie se pouští i další. Podle jedné z těchto verzí z roku 2009, uveřejněné na stránkách ruského ministerstva obrany, bylo Polsko zodpovědné za zahájení druhé světové války tím, že odmítlo oprávněné německé teritoriální požadavky a nepostoupilo Německu požadované území. Nejde přitom o první ruská slova pochopení pro Adolfa Hitlera.

Podobnou senzaci způsobil o něco později prominentní kremelský politolog (v letech 2008-2015 byl vyslán do USA, aby tam dohlížel na kvalitu místní demokracie, posléze se vrátil na své místo profesora prestižní MGIMO) Andranik Migranjan v reakci na článek Andreje Zubova (tomu pro změnu na MGIMO smlouva prodloužena nebyla) o podobnosti mezi Putinovým a Hitlerovým režimem. Migranjan neodmítl podobnost, naopak tvrdil, že je nutné rozlišovat mezi dvěma Hitlery. Jedním, který do roku 1939 „sbíral“ německé země (včetně Sudet), a druhým, který v tomto roce napadl Polsko a zahájil druhou světovou válku. Jeho slova vzbudila sice bouřlivou reakci, ale pouze z řad opozice, zatímco oficiální místa zůstávala v klidu.  

Příkladů kreativní práce s historií je v současné době v Rusku více než dost. Masový hrob Sandarmoch, kde jsou pochovány oběti stalinských represí, může sloužit jako jeden z nich. V minulém roce se objevily „archivní dokumenty“, které tvrdí, že šlo ve skutečnosti o sovětské vojáky zajaté finskou armádou v roce 1941. Historik Jurij Dmitrijev z organizace Memorial, který se zabýval hrobem stalinských obětí Sandarmochu, skončil s absurdním obviněním ze zneužívání vlastní dcery.

O případu 28 panfilovců, respektive o sovětském mýtu, kdy tehdejší ministr kultury a současný Putinův poradce Medinskij odvolal šéfa ruského státního archivu za zveřejnění dokumentů, jež prokazovaly, že šlo o produkt válečné propagandy, nikoli o reálnou událost, jsem se již zmiňoval v jednom z předchozích článků. Ostatně i komise, kterou během svého prezidentství zřídil Dmitrij Medveděv, nesla název „Komise pro boj proti falšování historie v neprospěch Ruska“.    

Několik zmíněných příkladů ukazuje i na současnou archivní politiku. Během Jelcinovy éry byly ruské archivy relativně otevřené. S Putinovým nástupem se situace výrazně změnila a i to, co bylo dříve možné zkoumat, bylo najednou zavřené. Neznamená to, že by se zprávy o masových represích či sovětském velení za druhé světové války nedaly dohledat z dílčích svědectví, ale logiku rozhodovacích procesů můžeme spíše odhadovat.   

Odtajňování dokumentů jde jen velmi pomalu, navíc selektivnost přístupu dává vznik spekulacím o důvodech. Oficiálně mají běžné dokumenty termín odtajnění stanovený na 30 let, tajné na 50 let a dokumenty osobní povahy na 75 let. Problémem je, že ke každému odtajnění fondů se musí sejít komise, jež určí, které dokumenty mohou být odtajněny. Ani to však nedává jistotu, že budou okamžitě přístupné, protože stále je nutné přistoupit k samotnému aktu odtajnění a katalogizace, což může trvat poměrně dlouho.

Je férové dodat, že zdaleka ne vždy jde o cílenou státní politiku, jako spíše o důsledek podfinancovanosti archivů a s tím souvisejícího nedostatku personálu. Nicméně faktem zůstává, že hlavně pro zahraniční badatele je přístup silně omezený. Ostatně, jestli si kladla česká strana vůbec nějaké naděje u diskuzí tzv. česko-ruského fóra v roce 2018, byla to právě otázka možnosti práce s archivními dokumenty. Bohužel, namísto toho si ruská delegace přečetla svoje deklarace a o stanoviska české strany se nezajímala.   

Takto je také nutné nahlížet na současné ruské války pamětí. Vladimir Putin je především vrcholný politik, v žádném případě historik. Historii používá pro své účely, na jeho tvrzení je proto proto nutné nahlížet jako na ruskou verzi výkladu událostí. Bohužel, vytvoření uceleného obrazu prozatím možné není.

SDÍLET