Jedna špatná a druhá ještě horší volba pro Ukrajinu. Belgický strach z ruských peněz žene EU do pasti

Nic na tom nemění ani středeční (3. 12.) návrh Komise, na který se čekalo dlouhé dva měsíce. Její šéfka Ursula von der Leyenová vysvětlila, že nejlepším způsobem, jak zachránit Ukrajinu – její bojeschopnost i vnitřní provoz –, je jí nabídnout takzvaný reparační úvěr, a to z ruských státních peněz zmrazených od roku 2022 v EU, převážně právě v Belgii. 

Výhodou takového postupu je podle ní mimo jiné i to, že podléhá schválení kvalifikovanou většinou členských států. Pokud by se Belgii nelíbil, lze ji přehlasovat. I kdyby brzdila, seč může.

Jako druhou variantu předložila Von der Leyenová řádný úvěr – na ten by si členské státy vypůjčily peníze na mezinárodních trzích a byl by kryt dlouhodobým rozpočtem EU. To je ale řadě „spořivých“ vlád EU dlouhodobě proti srsti. Navíc takový postup vyžaduje – mimo jiné, a zejména – jednomyslné rozhodnutí všech 27 států. A je celkem jasné, že jakmile přistane na vyjednávacím stole, potopí ho přinejmenším Maďarsko a možná také Slovensko. 

Takže tudy cesta nevede. Exekutiva EU, s podporou většiny zemí, tak dává jasně přednost prvnímu postupu. A tvrdí, že všechny belgické výhrady, které dosud zazněly, bere ve svém návrhu plně v úvahu a odpovídá na ně uspokojivě – tak aby se Belgičané neměli čeho bát. Jenže oni se bojí dál. 

„Jsme zfrustrovaní, protože nám nikdo nenaslouchá,“ posteskl si ministr zahraničí Maxime Prévot. A premiér Bart de Wever se nechal slyšet, že nedovolí, aby se na jeho zemičku navalilo riziko splácení stamiliardové sumy. „Ani dnes, ani zítra. Nikdy,“ prohlásil až neuvěřitelně asertivně.

Komise vychází z toho, že v evropských finančních institucích bylo po začátku ruské invaze na Ukrajinu zadrženo přes 210 miliard eur státních ruských rezerv. Nejvyšší suma, kolem 185 miliard, se nachází na účtu belgické platformy Euroclear; menší obnosy spravují Francie, Německo, Švédsko a Kypr. 

Z „belgických“ peněz míní Komise nabídnout Kyjevu půjčku 90 miliard na příští dva roky – ty by podléhaly splacení pouze v případě, že by Rusko zaplatilo Ukrajině válečné reparace ve stejné výši. Dalších 50 miliard by měly poskytnout země G7 jako Kanada či Japonsko. Nikoli však Spojené státy, s těmi se nepočítá.

Komise navrhuje vytvořit „likvidní mechanismus“ v hodnotě 105 miliard eur, na kterém by se členské státy podílely podle výše svého hrubého domácího produktu. Právě z těchto peněz by byla uspokojena Belgie, pokud by mezinárodní arbitráž rozhodla, že ruské peníze z Euroclearu byly vynaloženy protiprávně a uložila belgické vládě je Rusku vyplatit.

V rámci příštího sedmiletého rozpočtu EU pak má vzniknout obdobně vysoká rezerva, z níž by vlády mohly čerpat úvěr, pokud by samy neměly na svou část úhrady případného postihu Belgie.

Další pojistkou má být „kreativní“ použití článku 122 Smlouvy o EU, který dává Unii mimořádná práva v případě závažných ekonomických potíží a jiných mimořádných okolností, které nemůže ovlivnit. I kdyby mezinárodní arbitráž rozhodla v neprospěch Belgie, tento „fígl“ by aspoň dočasně transferům zabránil, a to z vůle samotné Komise – nehlasovalo by se a Maďarsko by nemohlo nic mařit.

„Všichni víme, že nemůžeme nikdy přinést takové oběti jako ukrajinský lid. Můžeme se mu však vyrovnat, pokud jde o odpor, odhodlání a výdrž,“ řekla moc pěkně Von der Leyenová při prezentaci svého návrhu.

Jeho obsah však těmto výrokům neodpovídá. Není z něj stoprocentně jasné, že pokud by se Belgie ocitla v úzkých, přispěchají jí ostatní automaticky na pomoc. Tak nějak ano, ale explicitně úplně ne. Připočtěme k tomu široce diskutované obavy z poškození mezinárodního postavení evropské měny či neochotu Evropské centrální banky se za reparační půjčku Ukrajině zaručit. 

Žádná velká odvaha z toho nečiší. Jako od počátku ruské agrese Evropa přešlapuje, po kroku kupředu následuje půlkrok zpět. Ačkoli všichni mluví o existenční hrozbě ze stany Ruska, slova nejsou doprovázena adekvátními činy.

Na první pohled se může zdát, že Komise přišla s odvážným a originálním nápadem. A že Belgie nemá šanci. Při „bližším ohledání“ se však ukazuje, že se Von der Leyenová drží spíše při zdi. Už sám fakt, že předložila dvě možnosti, svědčí o tom, že se neodvážila sama jasně ukázat cestu, ale nechala rozhodnutí na vládách členských zemí.

Pokud jde o preferovaný „reparační fond“: Místo původně navrhovaných 140 miliard pro Ukrajinu na příští dva roky se Komise spokojila s 90 miliardami; zbytek ruských aktiv, tedy 120 miliard eur, má zůstat v rezervě pro další léta. Bude se tedy vyčkávat, jak to dopadne s prvními devadesáti, a podle toho se bude postupovat dál. To nesvědčí o velké sebejistotě.

Značná pozornost se soustřeďuje na triky, jak zabránit použití veta při rozhodování o samotném reparačním úvěru, případně o nasazení článku 122 smlouvy. A také na možnosti, jak by se zejména zadlužené vlivné země jako Francie domohly pokrytí svých závazků z unijních peněz, pokud by mělo dojít k nejhoršímu – tedy že by Belgie byla nucena peníze vrátit a ostatní by ji měli solidárně podpořit.

Všeobecně se přitom ví, že pokud chce Evropa hrát nějakou roli, musí přijít s tvrdými a originálními postupy. Má se za to, že použití zmrazených ruských aktiv ve prospěch Ukrajiny by bylo takovým krokem. Ruska by se hodně nepříjemně dotklo a posílilo by postavení Evropy jako hráče, který dokáže mít vliv. 

Mohlo by to zafungovat právě v okamžiku, kdy se americko-ruské jednání dostalo zjevně – a očekávatelně – do slepé uličky. Evropané vždycky žehrali, že se s nimi nepočítá, ačkoli jde o evropský konflikt. Tímto by se mohli do hry aspoň zčásti opět dostat.

Premiér Bart de Wever si to zjevně nemyslí. Má sobecky starost pouze o rozpočet své země. Je to pochopitelné, byť zároveň poněkud zbabělé. Od politiků a diplomatů „sedmadvacítky“, kteří se dokonale znají, tráví spolu spoustu času a – aspoň formálně a deklaratorně – sdílejí společné hodnoty a dodržují tatáž pravidla, bychom mohli za této bezprecedentní bezpečnostní situace čekat víc.

Dánsko jako předsedající země Rady EU oznámilo, že bude v příštích dvou týdnech řídit intenzivní jednání na úrovni velvyslanců členských zemí, aby co nejlépe připravili schůzi Evropské rady svolanou na 18. a 19. prosince. Tam se rozhodne, jak Evropa Ukrajině pomůže. 

Pomoct jí musí, protože jinak napadená země na jaře zbankrotuje a její ozbrojený odpor proti ruské agresi se zhroutí. Musí však doopravdy? Platí všechny ty řeči o podpoře „tak dlouho jak to bude třeba“, které slyšíme poslední tři roky? Doufejme, že ano, aspoň tak nějak.

Pokud jde o Česko, nastupující premiér Andrej Babiš – který se na prosincový summit do Bruselu velmi těší – zatím neprozradil, jak se on k návrhům Komise postaví. Coby „nováček“ bude pod drobnohledem – západoevropský tisk vesměs očekává, že by se mohl přidat k tandemu Orbán–Fico a blokovat, co se blokovat dá. 

Ale i kdyby se to stalo, a i kdyby se k těmto uličníkům přidal nepravděpodobně i belgický premiér, na blokační menšinu nedosáhnou. Reparační úvěr by za těchto okolností prošel.

Jenže Evropská unie nemá ráda nastolování veta, nemá ráda kvalifikované většiny ani blokační menšiny, zejména ne na nejvyšší úrovni. Kultura konsenzu vyžaduje, aby se hledal kompromis za každou cenu, nebo skoro za každou cenu. 

Předseda Evropské rady António Costa se hodlá držet tradice – varoval, že ze summitu nikdo neodjede, dokud nebude dosaženo dohody. V kuloárech se spekuluje, že by Rada mohla trvat až tři dny, na samotný práh Vánoc. A zařadit se tak na seznam slavných historických summitů, na kterých se obtížně činila historická rozhodnutí. Není od věci předpokládat, že tentokrát to bude obzvlášť pravda.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.