KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Premiéři a prezidenti sedmadvaceti členských zemí Evropské unie se na čtvrteční (23. října 2025) schůzi v Bruselu prokousávali neobyčejně hutnou porcí problémů. Čekalo se od nich, že rozetnou problém financování Ukrajiny, ukážou směr, pokud jde o dekarbonizaci a boj proti klimatické změně, schválí program posilování evropské obrany a ještě se pozastaví nad celoevropským nedostatkem bytů pro mladé lidi.
Nakonec z toho vypadlo dlouhé a rozpačité usnesení, které obsahuje jen chabé konkrétní kroky, pokyny či návody. Ukrajina se zatím nedočká 140 miliard eur z ruských aktiv zmrazených v Belgii. Země EU si nestanoví cíl omezit emise skleníkových plynů o 90 procent, ale zatím ani žádný jiný. Zbytek třicetistránkového textu je standard svědčící o vnitřním nesouladu a tápání „sedmadvacítky“.
Rostoucí obavy z populismu a nejednoty
Summit se odehrával na pozadí sílících obav z populistické protievropské vlny, která se Evropou nezadržitelně šíří, nepřímo podporovaná také administrativou amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Lídři jsou si vědomi, že jejich voliči nemají chuť podporovat ze svých daní Ukrajinu; odtud snaha konečně použít ruské státní peníze zmrazené v EU. Vidí, jak se stupňuje odpor proti opatřením v rámci Green Dealu: odtud ochota zmírňovat povinné dekarbonizační cíle, aniž by se ovšem (zatím) rozbořila celá konstrukce klimatické politiky unie.
Lidem vadí příchod migrantů z muslimských zemí, tak se mluvilo i o něm, i když počty příchozích v poslední době klesají. Nedostatek bytů pro mladé rodiny je palčivým problémem napříč Unií, takže se i toto téma dostalo na přetřes, aby veřejnost viděla, že se EU stará. Ale samozřejmě „odsaď posaď“ – prakticky žádná vláda nemíní posilovat pravomoci Evropské komise v oblasti, která byla odevždy součástí domácí agendy. Takže opatrně.
Roberta Fica se podařilo „za pět minut dvanáct“ přesvědčit, aby přestal blokovat 19. balík protiruských sankcí – výměnou za „kosmeticky vstřícnější jazyk“ týkající se automobilového průmyslu v usnesení.
Zato Viktor Orbán na dopolední sezení vůbec nepřijel, protože bylo zasvěceno Ukrajině, a to on opravdu nemusí. Příslušná část usnesení byla tudíž přijata v šestadvaceti, bez Maďarska.
Většině čelných politiků zemí EU naskakují pupínky, když si představí, že po boku Fica a Orbána zasedne od prosince velmi pravděpodobně český Andrej Babiš, který je ze stejného těsta.
A že možná není daleko doba, kdy Francii bude zastupovat Marine Le Penová nebo Jordan Bardella z Národního sdružení, Nizozemsko Geert Wilders, z Portugalska přicestuje pohlavár strany Chega, Donalda Tuska vystřídá v Polsku opět Jaroslaw Kaczynski a – třešnička na dortu – židli spolkové republiky obsadí některý z „AfD tenorů“, Alternativy pro Německo.
Ještě tam nejsme, ale takový scénář už vůbec není z oblasti science fiction. My Češi budeme zanedlouho sloužit jako pokusní králíci. A Evropa bude stále více paralyzovaná nedostatkem konsensu, neochotou ke kompromisům a svěrací kazajkou vlastních vnitřních předpisů.
O snížení emisí do roku 2040 rozhodnou ministři, lídři naznačili cestu
Summit potvrdil, že osekávání a rozmělňování Green Dealu bude pokračovat. Ministři životního prostředí dostali za úkol dotáhnout debatu o stanovení povinného devadesátiprocentního snížení emisí skleníkových plynů do roku 2040 (ve srovnání s rokem 1990), přičemž ze summitu jasně vyplynulo, že vysokému počtu států EU nebude vadit jisté zmírnění.
Číslice 90 se ovšem v přijatém usnesení nevyskytuje. Mluvilo se o ukládání několika procent oxidu uhličitého do vysazených lesů, nebo o započítání dekarbonizačních investic v zahraničí. Takové úlevy by mohly konečnou metu snížit na nějakých 85 nebo 87 procent.
Komise – i Dánsko jako momentální předseda EU – se pěkně zapotí, až se budou snažit sladit postoje tak, aby protlačily kompromis přijatelný aspoň pro kvalifikovanou většinu (50 procent států a 60 procent obyvatel EU).
Termín 2040 však zůstává v platnosti. Už proto, že jde o povinnost podle klimatického zákona schváleného na nejvyšší úrovni v roce 2019. Usnesení však připouští poprvé možnost „revize“, aniž je jasné, zda se tím míní změna termínu nebo konečného cíle, případně obou. Český premiér Petr Fiala neměl ani možnost vyhovět svému pravděpodobnému nástupci Andreji Babišovi, který ho veřejně žádal, aby cíl snížit emise o 90 procent do roku 2040 na summitu „vetoval“. Nehlasovalo se, nebylo tedy co vetovat; od počátku se vědělo, že to tak bude.
Česko rádo podpořilo bod závěrů prosazený zejména Polskem, totiž aby bylo členským státům umožněno odložit zavádění emisních povolenek ETS2, které mají platit od roku 2027. Tento průlom jde ještě dál než ústupky Evropské komise z minulého týdne. Ministři životního prostředí se začátkem listopadu pěkně zapotí, až se pokusí ho vtělit do revize platné směrnice.
Připočteme-li k tomu vzrušenou debatu o zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035, můžeme letošní říjnový summit EU směle označit za potvrzení, že „odzeleňovací“ tendence dospěla už do nejvyšších pater unie. Pokud se lídři jako Friedrich Merz nebo Giorgia Meloniová dušují, že „udělají vše“ pro to, aby byl zákaz spalovacích motorů změněn, zmírněn či odložen, netřeba to podceňovat. Tím spíš, že jim budou rády přizvukovat přinejmenším všechny středoevropské vlády počínaje tou českou.
