Smrt jsme vytěsnili ze života. Virus nás učí vnímat ji jinak, říká ředitel hospice | info.cz

Články odjinud

Smrt jsme vytěsnili ze života. Virus nás učí vnímat ji jinak, říká ředitel hospice

Robert Huneš je ředitelem Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích a zároveň prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. V rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, jak může současná pandemie koronaviru ovlivnit mezigenerační vztahy i změnit pohled lidí na konec života. A říká: smrt jsme vytěsnili ze života, přemýšlejme o ní víc a jinak!

Strach ze současné pandemie ovlivňuje neustále aktualizovaná statistika úmrtnosti. Někteří odborníci zase argumentují tím, že například na chřipku zemře ročně v Česku mnohem víc lidí. Jak čísla o počtu mrtvých hodnotíte vy, který se se smrtí setkáváte prakticky každý den?

Pochopitelně, že v porovnání s mnoha jinými nemocemi a nákazami je počet zemřelých na nákazu koronavirem relativně nízký. To je pravda. Na druhou stranu jsou současné celosvětové obavy z koronaviru pochopitelné, protože se jedná o úplně novou hrozbu. A ta vždycky v historii vyvolávala i nové obavy. 

Každý ze svého okolí zná někoho, kdo zemřel na rakovinu, cévní mozkovou příhodu, na infarkt nebo třeba nepřežil chřipku. To jsou hrozby, které známe, naučili jsme se s nimi žít, umíme si na ně takzvaně sáhnout. Koronavirus je něco, na co si zatím sáhnout neumíme. Je to takový druh tmy, která v nás vyvolává strach. Není to nic neobvyklého.

Robert Huneš

A co názor, že když už zveřejňujeme každý den čísla o nově zemřelých na koronavirus, měli bychom je hned porovnávat třeba právě s tím, kolik lidí za stejnou dobu podlehlo té zmiňované chřipce. Abychom měli srovnání...

Ano, s tím souhlasím, že všechna čísla jsou relativní, a to i ta o úmrtnosti. Na druhou stranu si myslím, že když se dnes píše o tom, kolik lidí denně u nás, v Evropě nebo na celém světě zemřelo v důsledku nákazy novým koronavirem, může to mít určitý pozitivní efekt.

Jaký?

Možná si lidé v civilizovaných zemích uvědomí, nebo už uvědomují, že život není samozřejmost. Příliš jsme si zvykli na to, že střední délka života se neustále prodlužuje, medicína dokáže zázraky, smrt je podle naší představy vlastně vždycky něčí chyba. Ale ono to to tak není. To, co teď každý den sledujeme, je důkaz o nesamozřejmosti života.

K čemu je ale tedy konkrétně dobré, když každý den čteme o nově zemřelých u nás, v Itálii nebo ve Španělsku?

Jsme denně svědky tisíců relativně obyčejných příběhů odcházení ze života, které jinak v našem běžném životě zůstávají skryté nebo se pohybují jen ryze v osobní rovině. V televizi se o nich nemluví, v novinách nepíše. Smrt jako by neexistovala. A najednou jsou tady. Já vůbec nechci, to mi věřte, hedonizovat smrt. Jen chci upozornit na to, že hodně lidí dnes kvůli koronavirové epidemii vidí prostřednictvím médií a sociálních sítí příběhy, které my v hospici zažíváme prakticky každý den. Umírající osmdesátiletý Ital svolává prostřednictvím mobilního telefonu své příbuzné, aby se s nimi rozloučil, příbuzní si navzájem odpouštějí staré křivdy, děkují si, on posléze umírá. Takřka v přímém přenosu. Někdy jsou to opravdu dojemné obrázky.

Mám tě rád! A můžeš jít! 

Myslíte to tedy tak, že nás zprávy o tragédiích z pandemie naučí vnímat smrt jako součást života a lépe se na ni připravit?

Ano, vlastně ano. Protože my vidíme, že ne každý má to štěstí, že může odejít v klidu, smířený se sebou samým i s ostatními. To je totiž podle mých zkušeností z hospice vůbec to nejdůležitější. My jsme na rozdíl od našich předků smrt vytěsnili ze života, a když přijde, nejsme na ni připraveni. Jestli nám pandemie při své tragičnosti poskytla nějakou příležitost, pak je to příležitost ke změně přístupu ke smrti. My jsme se doposud konci života věnovali příliš málo. To se teď při pohledu na tragické následky pandemie může změnit.

Co je tedy podle vás při odchodu ze života nejdůležitější? Na co by se měli lidé připravit?

Ve své praxi jsem odpozoroval, že dobré rozloučení je klíčové pro dobrou smrt. Může mít mnoho podob. Jednou z nich může být například těchto pět vět: Děkuji ti! Odpusť mi! Odpouštím ti! Mám tě rád! A můžeš jít! 

I dnes v době pandemie vidím třeba na zmíněných záběrech z Itálie, že je to na celém světě stejné. Jen si to ve shonu neuvědomujeme. Nyní tu příležitost máme.

„Dobré rozloučení je klíčové pro dobrou smrt“

Na nákazu koronavirem umírají především senioři a lidé s oslabenou imunitou, což někteří glosátoři současného dění označují za součást jakési přírodní eutanázie. Co na podobná hodnocení dopadů pandemie říkáte vy?

Zásadně s nimi nesouhlasím, zavání mi to nacismem. Nemůžeme přece mluvit o eutanázii, tedy záměrném zabíjení lidí. Pokud vím, všichni zdravotníci se snaží nemocné zachránit, dělají maximum možného. To, že někteří pacienti zemřou, je bohužel nevyhnutelné a nedá se s tím nic dělat.

Někteří lékaři v Itálii nebo ve Španělsku sami přiznávají, že museli v některých případech odepřít další péči nejstarším seniorům, aby mohli zachránit životy mladších. Jak vy sám hodnotíte takový výběr z etického hlediska?

To, že lékaři v některých zemích museli upřednostnit některé pacienty před těmi nejstaršími, přece nevypovídá o neúctě k životu kohokoliv, natož o záměrném ukončení starého života ve prospěch mladšího. Nutnost rozhodnout se, koho ještě mohu svými omezenými silami zachránit a koho zřejmě nikoli, je běžným dilematem válečné medicíny. Aktuální situace v některých zemích může být s válečnou medicínou srovnatelná. Lékařům při rozhodování není co závidět, rozhodně se ale nechovají neeticky.

Nesvádí tato nutnost výběru mezi záchranou staršího, nebo mladšího člověka k tomu, že se podobný výběr za čas může stát normou, nebo dokonce pravidlem? Nebudeme jednou odmítat v nemocnicích seniory, aby „nezabírali místo“ mladým?

To je úplně jiná otázka. Nejde přece o výběr, jde především o otázku, zda má být lidský život prodlužován díky pokroku v medicíně takřka donekonečna. A to i tehdy, když s tím samotný pacient nesouhlasí. Znám řadu takových případů. Pacient nadbytečně trpí, ale lékař jej musí udržovat při životě, přestože jeho fyzická přirozenost směřuje k úmrtí. 

Příklad za všechny – bývalý izraelský premiér Ariel Sharon ležel 7 let v nemocnici v kómatu napojený na přístroje a s vyvedenými hadičkami snad ze všech tělních otvorů. Technická vyspělost medicíny zamezila přirozenému vstupu smrti. Odborně se tomu říká dystanazie. Je žádoucí? Opravdu ji chceme?

Nenutit eutanazie

Vy sám jste velkým odpůrcem eutanazie. Není odepření péče určitému člověku, byť smrtelně nemocnému, vlastně také eutanazií?

Vůbec ne. Jde jen o to, abychom lidem umožnili v klidu zemřít přirozenou smrtí. Odstoupení od marné, zbytečné a zatěžující léčby neznamená odstoupení od péče! Měli bychom umožnit důstojný odchod ze života lidem, které marně udržujeme při životě už jen pomocí přístrojů. To nemá vůbec nic společného s tím, že bychom snad neměli do nemocnic přijímat nejstarší seniory.

Myslím, že zdravý přístup k umírajícím se uskutečňuje v hospicích. V nich se život ani neukracuje (eutanazie), ani uměle neprodlužuje (dystanazie). Pacienti jsou obklopeni maximální možnou a laskavou péčí, která je doprovází při dohasínání svíčky života.

Kdo by ale měl rozhodovat o tom, který život je ještě zachranitelný a který už ne? Nebylo by to snadno zneužitelné?

Samozřejmě, že rozhoduje lékař a právě současná pandemie ukázala, jak musí být takové rozhodnutí obrovsky těžké a zodpovědné. Tím více je nutné chránit prostor jejich rozhodování v křehkých nuancích na hranicích života a smrti a nenutit lékařskému stavu institut eutanazie.

Vraťme se ke koronaviru. Četl jsem ve vašem blogu větu, že by lidé měli mít z nákazy koronavirem strach, ale neměli by se jí bát. Jak tomu mám rozumět?

To je jednoduché a opět to vychází z nějakého srovnání. V České republice dnes každý třetí člověk onemocní rakovinou a každý čtvrtý na ni umírá. Třeba ve čtyřčlenné rodině je statisticky velmi pravděpodobné, že jeden člen zemře právě na následky rakoviny. Nemůžete ale na to přece celý život myslet a každý den se bát, kdy to přijde. Strach z rakoviny vám určitě velí dodržovat nějaké zásady, třeba stravovací, pohybové a jiné, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. Nemá cenu se stále trápit nějakou obavou, tím, co stejně neovlivníme. A podobné je to podle mého názoru i s koronavirem. Udělejme v obraně proti nákaze, co je v našich silách, ale jinak zachovejme chladnou hlavu a nebojme se. K ničemu nám to nepomůže.

V poslední době vychází i řada úvah a doporučení, jak se svět změní, respektive jak by se měl změnit, až pandemie skončí. Máte také nějakou představu?

Já osobně si myslím, že tahle doba je velkou šancí pro něco, co by šlo s trochou nadsázky nazvat nové proroctví. Všichni známe proroky z bible nebo z jiných náboženských knih, ale trochu zapomínáme, kdo to je vlastně v pravém slova smyslu prorok. Je to člověk, který přichází s nějakou vizí, kterou lidé nemohou okamžitě v daném čase uchopit, ale přesto jí věří. A chovají se podle toho. Takovým typickým prorokem 20. století byl třeba Martin Luther King, který svým slavným projevem začínajícím slovy „I have a dream (mám sen)“ zásadně přispěl ke konci rasismu v USA. Stejně lidé následovali vizi indického duchovního vůdce Mahátmy Gándhího, až se bez řinčení zbraní zhroutilo britské koloniální impérium. I on byl prorokem.

Vám prostě dnes chybí v politice dlouhodobější vize a myslíte si, že to pandemie změní?

Ano, nebo spíš může změnit. Dnes se totiž voliči v demokratických zemích rozhodují podle toho, co jim politici slíbí na druhý den, zda jim zajistí momentální blahobyt. A vlastně to ani jinak nejde. Kdo by volil někoho, kdo slibuje něco, co přijde třeba až za 10 let? Právě teď je ale, alespoň myslím, vhodná doba, kdy lidé jsou ochotni uvěřit i dlouhodobějším vizím, pokud jim je někdo předloží ve smysluplné a věrohodné podobě. Ať se jedná třeba o nutné změny v našem vztahu k přírodě či k životu samotnému. To je, myslím, teď pro politické vizionáře velká šance, která se už nemusí opakovat.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud