Zemanovo mlčení k srpnu? Pokud by tak uvažoval Havel, nemohl by promluvit nikdy, říká Jiří Pehe | info.cz

Články odjinud

Zemanovo mlčení k srpnu? Pokud by tak uvažoval Havel, nemohl by promluvit nikdy, říká Jiří Pehe

Zdůvodnit mlčení k srpnovým událostem roku 1968 tím, že byl na rozdíl od většiny odvážný, když to nebylo levné, je od prezidenta přinejmenším zvláštní argumentace. V rozsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Jiří Pehe. „Pokud by takto uvažoval Václav Havel, nemohl by nikdy k národu promluvit. Na rozdíl od Zemana byl totiž během normalizace skutečně odvážný,“ dodává. A Andrej Babiš? Ten podle něj při pietním aktu před Českým rozhlasem působil jako žák deváté třídy. Svůj projev přečetl, aniž by se v něm emočně angažoval. Nejen o tom s renomovaným politologem hovořil náš politický reportér Vratislav Dostál.

Tento týden jsme se dozvěděli o vzniku nové politické strany. Jejím zakladatelem je mimo jiné Jan Štern a jmenuje se Nové Česko. Někdy v dubnu sliboval vznik nové strany marketér Martin Jaroš. Přitom by se zdálo, že problémem české politiky není ani tak nedostatek politických stran, jako spíš tříštění sil. Nebyla by cesta spíše v nějaké integraci menších politických stran než v neustálém štěpení a zakládání nových?

Politická scéna je roztříštěná, to je pravda. Na druhé straně se mi zdá, že ty tzv. tradiční politické strany, kterou jsou v současnosti v opozici, nemají podle všeho sílu se sjednotit. Zároveň je otázka, zda mají potenciál k tomu, aby se vzpamatovaly. Což souvisí s tím, že pokud se v politice prosadí nějaká nová formace, většinou jde o flexibilnější uskupení, nikoli o tradiční politické strany s jejich těžkopádnou strukturou. Zpravidla se jedná o nová hnutí, často – pravda - populistická nebo nacionalistická, jsou tu ale také jiné příklady.

Zmínit mohu třeba hnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Je zkrátka zjevné, že se proměnil půdorys politiky, mnohem více je zde poptávka po flexibilních a akceschopných stranách, které dokážou řešit problémy, aniž by je škatulkovaly do pravolevého schématu. A v tomto smyslu může i u nás uspět nová formace. Základní podmínkou je, že musí být vázána na charismatickou osobnost, a zároveň musí disponovat několika nosnými tématy, která mohou nějakým způsobem oslovit českou veřejnost.

Zajímavé na tom je, že ač se na levici už roky o novém projektu spekuluje, zatím nevznikl. Pravice je v tomto ohledu – zdá se – podstatně čipernější. Přesto: je podle vás prostor pro nový subjekt nalevo od středu?

O novém levicovém subjektu, který má teprve vzniknout, se už nějaký čas proslýchá. O konkrétních obrysech ale nevíme. Jisté nicméně je, že tady jistý prostor je. Sociální demokracie je v podstatě vyčerpaná tradiční politická strana, která se vmanévrovala do pozice, ze které oslovuje starší a málo vzdělaný elektorát z malých měst a obcí. Zcela rezignovala na pokus oslovit mladší a vzdělanější segmenty voličů. Přitom takových, kteří nejsou nutně napravo, není málo. Poptávka po takovém subjektu by tudíž možná byla. Myslím si ale, jak jsem již řekl, že by takový subjekt musel být koncipován jako hnutí.

Určitě jste tento týden sledoval rozličné akce připomínající srpnové události roku 1968. Chci se zeptat na dvě věci: jak hodnotíte, že prezident rezignoval na jakékoli vystoupení k výročí, a co říkáte na pietní akt u Českého rozhlasu, který přerostl v protest proti Andreji Babišovi?

Rozhodnutí Miloše Zemana nevystoupit k výročí je velmi těžko slučitelné se samotným úřadem, který zastává. Je to věc, která příliš nesouvisí s konkrétní osobou. Je prakticky v popisu práce prezidenta, že nebude v takových situacích mlčet. Pokud se prezident bál dorazit na nějaké podobné pietní shromáždění jako Andrej Babiš, který to také – lidově řečeno – odnesl, mohl stejně jako Andrej Kiska požádat veřejnoprávní televizi o vysílací čas. Česká televize by mu ho nepochybně v takové situaci poskytla a on by mohl pronést pětiminutový projev, ve kterém by nějakým způsobem zreflektoval tehdejší události.

Že tak Miloš Zeman neučinil, je podle mého soudu selhání, a také trochu pohrdání jak tou funkcí, tak veřejností. Je přitom až směšné, když toto mlčení prezident, v tomto případě jeho mluvčí, zdůvodňuje tím, že prezident byl odvážný v čase, kdy to nebylo levné. Svůj postup mohli zdůvodnit různě, třeba že je prezident vyčerpaný, že se necítí dobře, anebo že se k pražskému jaru už v minulosti vyjádřil. Ale říct, že se k tomu nebude vyjadřovat, protože byl na rozdíl od většiny odvážný, když to nebylo levné, je zvláštní argumentace.

Pokud by takto uvažoval Václav Havel, nemohl by nikdy k národu promluvit. Na rozdíl od Zemana byl totiž během normalizace skutečně odvážný. Zatímco on byl mnohokrát ve vězení, akt odvahy Miloše Zemana se týká v podstatě pouze toho, že coby pětadvacetiletý mladý člověk odmítl schválit okupaci, což jistě určitý akt odvahy je, na druhou stranu takto dopadlo asi půl milionu lidí, kteří byli tehdy ve straně. Také oni ztratili zaměstnání a jejich děti nemohly studovat.

A pokud jde o Andreje Babiše? Jak hodnotíte samotné protesty, a jak obsah jeho projevu?

Pokud jde o protesty, kloním se spíše k těm, kteří mají za to, že bychom měli rozlišovat různé situace a fóra. A tady šlo o pietu. I když lidé mohou nesouhlasit s Andrejem Babišem, přece jenom si myslím, že by bylo na místě v danou chvíli uznat skutečnost, že je předsedou vlády a že jeho strana obdržela ve volbách téměř třicet procent hlasů, a tudíž má právo v podobný moment vystoupit. Navzdory tomu, že si to protestující nemyslí s odkazem na jeho minulost. Je zkrátka předsedou vlády této země a tudíž bych mu dal možnost, ať promluví.

Jinou věcí je samotný projev. Možná by to vyznělo podstatně zřetelněji, pokud by lidé nepískali a nechali ho mluvit, ale působilo to jako školní cvičení. Deklamoval podobně, jako když si žák deváté třídy připraví slohové cvičení na určité téma, a pak ho čte před celou třídou. Přesně tak působil Babiš. Možná kvůli těm protestům zaniklo, že v tom projevu nebyl emočně angažován. Prostě měl povinnost něco přečíst, tak to přečetl a podle toho to také vyznělo.

Na podzim uplyne rok od voleb. Poměrně dlouho jsme čekali na vládu s důvěrou. Chci se zeptat na dva momenty stran sociálních demokratů: jak vnímáte počínání Jany Maláčové na ministerstvu práce, které se tento týden podařilo prosadit navýšení penzí a zároveň prosazuje razantní zvýšení minimální mzdy, a jak peripetie okolo jmenování nového ministra zahraničí?

V obecné rovině má sociální demokracie skutečně problém. Od loňského volebního debaklu neprošla žádnou hlubokou reflexí, a pokud někteří její členové tvrdí, že na to zatím nebylo dostatek času, je třeba říct, že rok je celkem dlouhá doba. Namísto nějaké reflexe se sociální demokraté věnovali především debatě, zda vstoupit do vlády s Andrejem Babišem. ČSSD tím ztratila půl roku, aby nakonec do vlády vstoupila. A pokud teď například místopředseda strany Jaroslav Foldyna říká, že očekávaný neúspěch v podzimních komunálních a senátních volbách nepůjde na vrub současného, nýbrž ještě Sobotkova vedení, jeví se mi to jako značně silný alibismus.

Pokud bychom měli mluvit o Janě Maláčové, je to přesně ten typ osobnosti, které by měly mít nyní v sociální demokracii slovo, měly by to být tyto typy osobností, vzdělaní a mladší lidé, kteří étos sociální demokracie přirozeně vyzařují. Otázkou je, zda to není příliš málo a zda to není příliš pozdě. V každém případě platí, že pokud v sobě ČSSD nenajde nové typy politiků, osobnosti typu Jany Maláčové, nové voliče na svou stranu nepřiláká, a její sešup bude pokračovat.

A pokud jde o ministerstvo zahraničí?

Ministerstvo zahraničí je pro Jana Hamáčka důstojným způsobem prakticky neřešitelná kauza. Pokud by tomu mělo být jinak, musel by buď přesvědčit prezidenta, aby ustoupil, anebo Andreje Babiše, aby se obrátil na Ústavní soud s kompetenční žalobou. Ten by pak prezidentovi nařídil, aby jmenoval Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. Ani jedno se zjevně nestane. ČSSD si navíc neví rady a i nadále trvá na Miroslavu Pochem. Východiskem by snad pro Hamáčka mohlo být, pokud by Poche ustoupil a řekl, že o funkci neusiluje. Tím by jaksi celou věc odšpuntoval.

Jenom si nejsem jistý, zda by to bylo dobře z ústavního hlediska. Pokud by Poche na funkci rezignoval a sociální demokracie přišla s jinou nominací, šlo by to číst jako uznání mimoústavního kroku prezidenta. A svým způsobem i premiéra, který situaci napomohl, neboť odmítl podat kompetenční žalobu. Je to zkrátka velmi nešťastná situace. Ani ne tak kvůli sociální demokracii, která se tak či onak jeví jako strana v úpadku, ale kvůli standardnímu ústavně konformnímu politickému provozu. Ten je totiž zcela zřetelně touto akcí ohrožen.

V dané chvíli je nejsilnější opoziční formací ODS. Co říkáte na poslední anabázi okolo Václava Klause mladšího, který podpořil před senátními volbami Ladislava Jakla kandidujícího za SPD, a jak hodnotíte kampaň jejich mladoboleslavského kandidáta, který vyrukoval s plakáty hlásajícími Mladá Boleslav jen pro Mladoboleslavsky? Jako by někteří v ODS inklinovali hodně doprav…

V podobě Václava Kluse mladšího má ODS velký problém. Skrze jeho osobu k sobě přitahuje jistý typ voličů, kteří patří k extrémní pravici. A netýká se to jen Václava Klause. Dnes jsme se dozvěděli, že chce na pozici šéfa evropské komise kandidovat Jan Zahradil. A nejde ani tak o to, že chce reprezentovat frakci, jejíž součástí je kromě ODS třeba polská strana Právo a spravedlnost. Aby toho dosáhl, bude dle svých slov usilovat o spojenectví se stranami, které můžeme směle označit za extremistickou pravici. Zmínit mohu italskou protiimigrantskou a euroskeptickou Liga severu.

Skutečně se to jeví tak, že ODS příliš neví, čí je. Pokud vedení strany podobnou iniciativu nechává bez reakce, pokud se prakticky nikdo z jejího nitra nepozastavuje nad tím, že se Zahradil hodlá spojovat s extremistickými subjekty, pochopitelně jí to opticky posunuje tímto směrem. A pak se nelze divit tomu, co se děje v Mladé Boleslavi. Ta strana nedisponuje sanitarními mechanismy, nedokáže říct, tak toto už ne, to patří spíše stranám typu Okamurovy SPD. Možná je tomu tak proto, že je uvnitř ODS jistá kritická masa funkcionářů a členů, kteří mají k extrémní pravici poměrně blízko.

Podobně silnou opoziční formací jsou Piráti. Zatím se to jeví tak, že se jim daří držet si zřetelný odstup jak od kmotrů, tedy od v očích mnoha voličů zdiskreditovaných stran, tak od oligarchů, tedy od Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Jak dosavadní počínání této nové parlamentní strany hodnotíte?

Piráti jsou myslím přesně tím typem politické formace, o kterém jsme mluvili v úvodu. Jsou vnitřně demokratické hnutí, které má poměrně flexibilní mechanismy rozhodování, zároveň nejsou v žádném případě stranou jednoho muže. Což je zásadní rozlišení. Máme tady celou řadu hnutí, která jsou budována autokraticky, která závisí na jedné osobě a nemají příliš demokratické vnitřní mechanismy. Zmínit mohu hnutí ANO nebo SPD. O Pirátech toto říct ale nelze. I proto jsou alternativou jak vůči tradičním a těžkopádným stranám, tak vůči Andreji Babišovi.

A jak nakonec hodnotíte šance rozličných hnutí nebo občanských kandidátek v komunálních volbách. Abychom byli konkrétní: jaké má v Praze šance na úspěch Praha sobě, tedy projekt Jana Čižinského?

Jsou slušné. V komunálních volbách jsou hnutí vytvořená pouze k tomuto účelu ještě populárnější, už dlouhá léta můžeme pozorovat vznik rozličných lokálních subjektů, které jsou schopny konkurovat zavedeným stranám. O Čižinském zároveň platí, že se již podrobil jistému volebnímu testu: posbíral sto tisíc podpisů, a pokud by všichni tito lidé pro Prahu sobě také skutečně hlasovali, má šanci atakovat dvacet až pětadvacet procent všech hlasů.

Kromě komunálních voleb budou také volby senátní. Co říkáte na to, že sociální demokraté, kteří obhajují celkem třináct mandátů, v Ostravě vytáhli Jiřího Paroubka?

Jejich samotní lídři tvrdí, že strana bude spokojená se ziskem dvou mandátů. I to dokládá, v jak hluboké krizi ta strana je. Samozřejmě lze do jisté míry souhlasit s poradcem Jana Hamáčka Pavlem Šaradínem, který ve čtvrtek do Práva napsal, že byl volební výsledek sociálních demokratů v roce 2012 produktem specifické situace a naštvanosti voličů na ODS. Přesto se mi to zdá jako velmi skromný cíl.

Možná si taky uvědomují, že nejsou schopni generovat žádné skutečné osobnosti, nemají téměř ani jedno jméno, které pokud vyslovíte, tak zarezonuje. Výrazem této krize může být také nominace Jiřího Paroubka, který ze strany před lety odešel a reprezentoval úplně jiný subjekt. Pokud se ale na druhou stranu člověk podívá na ostatní kandidáty sociální demokracie, může klidně zjistit, že je Paroubek tou nejzajímavější osobností, se kterou jde tato strana letos do voleb.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud