Anatomie veta. Klíč k unijní krizi se skrývá v temných koutech polské politiky

Vít Dostál

23. 11. 2020 • 18:32
Polsko tvrdí, že nemá žádné problémy s právním státem, a tak odmítá nový mechanismus jeho kontroly. Vetuje proto evropský rozpočet, jehož je hlavním příjemcem. Dává to smysl? Nahlédneme-li do kuchyně polské politiky, tak ano. Jedině při pochopení dějů v polské koalici totiž EU najde cestu ven ze současné rozpočtové krize.

Polsko spolu s Maďarskem v minulém týdnu odmítlo dlouhodobý evropský rozpočet kvůli tomu, že podmiňuje čerpání peněz funkčním právním státem. O obou zemích se mnohdy hovoří jako o hnízdištích neliberální demokracie, ovšem jejich povaha i možnosti se různí. Ačkoli je Polsko větším a v EU důležitějším státem, není v tomto tandemu hráčem uvažujícím strategicky. Polské veto je výsledkem špatného managementu hned několika krizí, které předseda hlavní politické síly a od nedávna také vicepremiér Jarosław Kaczyński nezvládá. Jak se tedy Varšava k vetu propracovala a můžeme při porozumění problému najít nějakou cestu ven?

Náhlé veto

Když Mateusz Morawiecki nastupoval v roce 2017 na pozici premiéra, do které ho vytáhl jeho politický guru Kaczyński, bylo jedním z jeho úkolů zlepšit vztahy vůči EU. Polsku v té době čelilo řízení kvůli porušování unijních hodnot, vztahy s Německem byly na bodu mrazu, sázka na spojenectví s Británií se kvůli brexitu ukázala být chybnou a Poláky čekala klíčová vyjednávání o budoucnosti unijního rozpočtu. Země je od roku 2004 největším příjemcem evropských prostředků a cílem pragmatiků v polské vládě bylo, aby to tak zůstalo minimálně do roku 2027.

Zpočátku se zdálo, že tato taktika vychází: V roce 2019 se předsedkyní Evropské komise i díky hlasům poslanců a poslankyň Práva a spravedlnost stala Ursula von der Leyenová. Ta byla pro Varšavu jasně lepší volbou než druhý kandidát socialista Frans Timmermans, jenž právě v letech 2016–2019 vedl za Evropskou komisi vůči Polsku různá řízení kvůli narušování právního státu. Pozoruhodné na celé věci je, že von der Leyenová za své těsné zvolení vděčí právě polským konzervativcům (stejně jako Orbánovu šiku v Evropském parlamentu), protože ti ji podpořili, zatímco třeba evropští zelení nikoli.

Návrh unijního rozpočtu byl pro Poláky velmi výhodný, stejně jako nový finanční mechanismus, který má utlumit hospodářské následky pandemie covidu-19. Podpora tohoto „federalizujícího“ fondu překvapila mnohé, ale jasně ukázala, kam až může sahat pragmatismus Varšavy. Jako výsledek takového chování byl vnímán i polský souhlas se zavedením mechanismu na ochranu právního státu v souvislosti s novým dlouhodobým evropským rozpočtem, který Morawiecki dal na červencovém zasedání Evropské rady. Pak ale došlo k řadě politických posunů a polská pozice se dramaticky proměnila.

Vrásky stárnoucího Kaczyńského

Pro pochopení polského veta je nezbytné nahlédnout hluboko do útrob polské politiky a nasvítit temné kouty pravicové koalice, ve kterých nikdo nikomu nic nedaruje. Hlavní souboje posledních měsíců Jarosław Kaczyński zvládl – před rokem vyhrál parlamentní volby, v létě pak Andrzej Duda obhájil prezidentský mandát. Kvůli oběma vítězstvím však přibylo ve tváři „náčelníka“ několik vrásek.

Zaprvé těsný výsledek prezidentských voleb ukázal, že Právo a spravedlnost rozhodně není hegemonem polské politické scény. To vzhledem k možnému hospodářskému propadu způsobenému pandemií nevytváří skvělé politické vyhlídky.

Zadruhé už v parlamentních volbách posílili koaliční partneři Práva a spravedlnost. Jak se totiž v Česku málo připomíná, polská vládní většina je kromě Práva a spravedlnosti tvořená i hlasy poslanců partají Dohoda a Solidární Polsko. Toto partnerství je velmi pragmatické a rozhodně není výsledkem lásky mezi Kaczyńskim a předsedy dalších dvou straniček – Jarosławem Gowinem a zejména Zbygniewem Ziobrou.

Oba lídři pak Kaczyńskému a zejména „jeho“ premiérovi Morawieckému s radostí okopávají kotníky. Dělají si tak prostor pro své politické přežití, neboť jsou oba mladší než jednasedmdesátiletý předseda Práva a spravedlnost a chtějí se ucházet o nějakou formu nástupnictví. Tato hra jim prochází, protože Kaczyński nemá žádné alternativy. Na rozdíl od svého souputníka Viktora Orbána není neomezeným vladařem, jako spíše krotitelem chaosu, navzdory kterému se snaží dosáhnout svých politických cílů. A právě aspirace toho mladšího z výše zmíněné dvojce, padesátiletého ministra spravedlnosti a generálního prokurátora Ziobry, přivedly Kaczyńského a Polsko k vetu evropského rozpočtu.

Velká hra Zbygniewa Ziobry

Ziobro ze své ministerské pozice od roku 2015 realizuje změny v polském soudnictví a moc dobře ví, jak na tom právní stát v Polsku ve skutečnosti je. Zároveň si je vědom toho, že za tento stav nese politickou a v některých případech možná i právní odpovědnost. Usiluje tedy o přežití v nejvyšších patrech polské politiky. 

Je si dobře vědom toho, že vítězstvím v parlamentních volbách v roce 2019 začal skutečný boj o Kaczyńského nástupnictví. Jistě si nemyslí, že by mu předseda předal pomyslné žezlo – na to spolu prožili až příliš konfliktů včetně Ziobrova demonstrativního odchodu z PiS v roce 2011. Může ale bojovat o voliče Práva a spravedlnosti a dosáhnout toho, aby pravděpodobný nástupce Kaczyńského, nynější premiér Morawiecki, byl ve svém současném úřadu co nejvíc zostuzen. 

Zároveň dobře ví, že nové voliče pro své plány najde napravo, nikoli v politickém středu. Proto se stále více radikalizuje, aby sebral hlasy i vliv polské radikální pravici, jež je sice početná, ale velmi roztříštěná a slabě organizovaná. Tímto směrem mířily i jeho konkrétní politické kroky. Nedávno inicioval vypovězení tzv. Istanbulské úmluvy o prevenci násilí proti ženám nebo navázal bližší styky s ultrakonzervativním Radiem Maria. V listopadu ucítil další šanci spojenou právě s novým unijním mechanismem na ochranu právního státu.

V momentě vrcholící pandemie covid-19, protestů proti zpřísnění potratového zákona a neklidu v koalici kvůli vzpouře poslanců při schvalování zákona o ochraně zvířat předloženém samotným Kaczyńskim, si Zbygniew Ziobro vzpomněl na schvalování evropského rozpočtu. Začal svého soka Morawieckého tlačit ke zdi. Ten, vědom si případných zisků, které by v případě jeho obvinění ze „zrady polských zájmů“ a „obětování suverenity“, mohl Ziobro nabýt u pravicového elektorátu masírovaného řadu let takovou propagandou, se rozhodl hrát s Bruselem tvrdě.

Polská situace tak trochu připomíná tu českou z roku 2012, kdy byl schvalován Fiskální pakt. Petrovi Nečasovi byl tehdy ve skutečnosti obsah Paktu docela ukradený, ale bál se pokárání z Hradu či od tvrdých euroskeptiků ve své straně, a tak jej raději odmítl. Ačkoli je pro Morawieckého rozhodnutí rozpočet vetovat vzhledem k možným komplikacím pro polský socioekonomický rozvoj mnohem tíživější, také není výsledkem ideologického nastavení či promyšlené strategie.

A jak z toho ven? Jedinou možností je najít takový kompromis, který by sebral argumenty „ziobrovcům“, a přitom mohl v polské vládní propagandě představit Morawieckého jako vítěze. Například ustanovení či alespoň politická deklarace, podle které by evropský mechanismus ochrany právního státu nesměl být užit pod záminkou zásahu do rodinného práva – což by ostatně ani nedovolil Soudní dvůr EU – by mohla být jedna z cesta. Poté by ještě Polsko nechalo nařízení přezkoumat unijním tribunálem, aby celý spor depolitizovalo. A pokud se podaří stáhnout veto Polska, lze předpokládat, že také Orbán bude chtít nastoupit na cestu kompromisu.

Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky

SDÍLET