Bělorusko jako nesplnitelný test pro Evropskou „geopolitickou“ komisi

Pavel Havlíček

14. 09. 2020 • 09:04
ANALÝZA PAVLA HAVLÍČKA | Události odehrávající se po 9. srpnu v Bělorusku ukázaly, že se v takzvaném posledním diktátorství Evropy něco proměnilo. Statisíce lidí opakovaně vyšly do ulic demokraticky a pokojně vyjádřit svůj protest a odmítnout podvržené volební výsledky prezidentského klání, které jim režim představil. Desítky státních podniků vyhlásily rozsáhlé stávky a na stranu protestujících se přidala i část pracovníků běloruských státních médií, hlásné trouby režimu v uplynulých 26 letech Lukašenkovy vlády. Běloruská společnost se začala probouzet.

Bělorusko v celé své moderní historii žádné podobně rozsáhlé protesty nezažilo a i v dalších ohledech, například při pohledu na národní symboly a návrat k původní bílo-červeno-bílé vlajce, bylo jasné, že se jedná o něco mimořádného. Umocněné to bylo nezvládnutou reakcí režimu na koronavirus, upadajícím hospodářstvím a zejména novými komunikačními možnostmi v podobě dostupných sociálních sítí, které umožnily obejít monopol státních médií.

Svět, včetně Evropské unie, to se zájmem, podporou a pochopením sledoval. Méně sympatií toto hnutí vzbuzovalo v Rusku či Číně, které s režimem Alexandra Lukašenka dlouhodobě spolupracují, a dokonce jeho vládě de facto umožňují prostřednictvím výhodných ekonomických úvěrů a půjček či překupování levných energetických zdrojů, které potom Bělorusko dále zpracovává a dodává na západ, vládnout a setrvat u moci. Rusko navíc s Běloruskem od 90. let buduje tzv. svazový stát, kterým by se v konečném důsledku obě země měly velmi úzce propojit včetně společné měny, politických struktur a spolupráce v celé řady oblastí.

Evropská unie oproti tomu měla vždy jen omezené prostředky, kterými mohla tuto krizi ovlivnit. Bělorusko je sice součástí evropské politiky Východního partnerství, ale nikdy se v jejím rámci neprofilovalo jako výrazný hráč a spíše tím získávalo dodatečný manévrovací prostor ve vztazích s Ruskem. Většina Bělorusů také – například na rozdíl od sousedních Ukrajinců – neměla a nemá zájem o silnější integraci v EU a NATO a dalších západních uskupeních. Právě naopak. I představitelé opozice v čele se Svjatlanou Cichanouskou zdůrazňují zájem na zachování statu quo v zahraničněpolitických otázkách a vůči Rusku se většinu času nevymezovali.

Téma zahraničněpolitické orientace je v běloruské společnosti kontroverzní a většina společnosti na něj nedokáže uspokojivě odpovědět, resp. by podle dostupných dat a průzkumů preferovala neutralitu někde mezi Ruskem a Západem. EU a západní společenství mělo tedy vždy – s výjimkou finanční podpory a ekonomické spolupráce – jen omezené prostředky, jak vývoj událostí v Bělorusku ovlivnit a zasadit se tím o respektování mezinárodního práva a společných evropských hodnot. V tomto ohledu se mnohokrát skloňoval přívlastek Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyen, která se nazvala geopolitickou. Běloruský test ovšem od počátku představoval mylnou a nesplnitelnou zkoušku pro tento nový přístup.

Evropská reakce na dění v Bělorusku

Evropská unie přitom na současnou situaci v Bělorusku reagovala na své poměry svižně a poměrně rázně. Už během předvolební kampaně několikrát ostře odsoudila praktiky režimu, především zavírání jeho kritiků a odepírání jejich účasti ve volbách. Později EU znovu, i prostřednictvím velvyslanců svých členských států přímo v Minsku, zdůraznila červené linie, které režim nesmí překročit, pokud si chce vztahy se Západem udržet. Avšak podobně jako ve volebním roce 2010 a krvavě rozehnaných protestech proti manipulacím s výsledky, Lukašenkův režim opět žádné ze základních pravidel nerespektoval a rozhodl se protesty brutálně potlačit a zajistit si mocenské přežití za cenu nasazení silových složek a násilí proti vlastním občanům.

EU reagovala poměrně rychle a již o pět dní později došlo k prvnímu neformálnímu setkání a výměně názorů mezi evropskými zahraničními ministry v této věci. Za dalších pět dní bylo i na popud polského premiéra Mateusze Morawieckého, kterého podpořil i Andrej Babiš, svoláno zasedání Evropské rady, tedy nejvyššího orgánu EU na úrovni premiérů a prezidentů. To potvrdilo dřívější rétoriku o neuznání legitimity a výsledků běloruských prezidentských voleb, zavedení individuálních sankcí proti představitelům běloruského režimu a také vyčlenění speciálních finančních prostředků převyšujících 50 milionů eur na podporu běloruských občanů. 

Jakkoli se vytváření sankčního seznam nakonec zásadním způsobem protáhlo a zkomplikovalo kvůli souběhu událostí a eskalaci kolem kypersko-tureckých vztahů a sporů kolem zásob zemního plynu ve východním Středomoří, gesto evropských lídrů o neuznání výsledků voleb bylo vnímáno jako silné. O svižnosti těchto kroků svědčí také to, že v roce 2014 a podobné situaci na Ukrajině se politická vůle k zavedení sankcí vůči Rusku na evropské půdě hledala měsíce a podobná koordinace trvala výrazně déle. EU se v tomto ohledu tedy alespoň částečně ponaučila a ukázala, že v některých aspektech dokáže konat. Jakkoli očekávání běloruské opozice a velké části běloruské veřejnosti rozhodně naplněna nebyla, a to zejména z důvodu nepřesvědčivého přístupu k sankcím a jejich dočasného vetování ze strany Kypru.

Evropa a evropští lídři také od počátku prosazovali zapojení mise OBSE, které jsou Bělorusko i Ruská federace součástí, jako mediátora v rámci národního dialogu mezi Lukašenkovým režimem a zástupci Koordinační rady vzniklé na popud opozičních předáků. V tomto ohledu zástupci evropských institucí i výrazných členských států intervenovali také u Vladimira Putina, kterého vyzvali k nezasahování do běloruských záležitostí – například prostřednictvím armády či silových složek, které ruský prezident zmobilizoval a přislíbil nasadit v případě eskalace a užití násilí ze strany demonstrujících v rámci vzájemných závazků a smluv s Běloruskem. 

Evropsko-běloruské vztahy v širším kontextu

Neuznáním Lukašenkova prezidentství se EU vůči Bělorusku pravděpodobně vydá tzv. venezuelskou cestou, a to pokud najde politickou vůli uznat jako vítězku voleb Svjatlanu Cichanouskou, která podle nezávislých volebních průzkumů, domácích pozorovatelů (ti mezinárodní, mimo postsovětských zemí, připuštěni vůbec nebyli) či online hlasování milionu Bělorusů měla nad Lukašenkem různou měrou navrch. Po 5. listopadu tedy z pohledu EU nebude mít Bělorusko legitimně zvoleného prezidenta a hlavu státu, což bude mít své politické, mezinárodní i další následky.

Nicméně ještě na začátku roku situace v evropsko-běloruských vztazích vypadala úplně opačně. Ve vzájemném dialogu došlo k významnému průlomu, když se EU s Minskem po dlouhých letech dohodla na podpisu tzv. readmisní (návratové) dohody a došlo k zavedení režimu vízového zjednodušení, který vstoupil v platnost na začátku července. Běloruská strana o tento krok dlouho usilovala stejně jako o pokrok v bilaterálních otázkách sdružených v tzv. priority partnerství, na kterých se obě strany v minulosti shodly jako na klíčových oblastech vzájemného dialogu.

Běloruská strana se dlouhou dobu snaží o získání ekonomické a finanční pomoci ze Západu a evropské podpory při restrukturalizaci své ekonomiky, například díky investicím z Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj či Evropské investiční banky. Tak o tom alespoň mluvil běloruský ministr zahraničních věci ještě v květnu 2019 během posledního setkání na vysoké úrovni v Bruselu. V tomto kontextu Bělorusové souhlasili také s dialogem na téma trestu smrti či zapojení občanské společnosti do veřejných procesů a politik státu, které Lukašenkův režim v zásadě odmítá. Nicméně mnoho proreformně zaměřených vládních činitelů a vysoce postavených osob z jeho okolí bylo v minulých měsících nahrazeno příslušníky silových složek a tajných služeb, které měly zabezpečit jen a pouze Lukašenkovo znovuzvolení a hladké vypořádání se s možným protesty nebo jakýmikoli dalšími otřesy.

Při pohledu na delší horizont lze říct, že Lukašenkův vztah se Západem a EU procházel v uplynulých 26 letech obdobími oteplení a výraznými poklesy pod bod mrazu, jako jsme tomu byli svědky po roce 2001, kdy EU zavedla vůči Lukašenovi a některým představitelům jeho režimu sankce za politické vraždy opozičníků v letech 1999-2001, které zůstaly v platnosti až do dnešních dní. Podobně EU reagovala na krvavé potlačení protestujících a falšování výsledků voleb v roce 2010. Od roku 2015 je v platnosti také současné embargo na vývoz zbraňových systémů a zboží dvojího užití z EU, které by režim mohl zneužít k potlačování lidských práv a potrestání kritiků. Nicméně po v zásadě poklidných prezidentských volbách v roce 2015 a propuštění některých politických vězňů se EU rozhodla svou politiku zmírnit a jala se vztahy s běloruským režimem opět normalizovat.

Co tedy očekávat dál?

Z tohoto vzorce vyplývá, že nás v nadcházejícím období čeká další výrazné ochlazení ve vzájemných vztazích, a to pravděpodobně to nejhorší za celou dobu. Pro nadcházející měsíce a roky bude zásadní, jestli se podaří běloruský režim – například společně s Ruskem – dotlačit k zopakování voleb a vedení národního dialogu namísto represí. Alexandr Lukašenko tuto možnost připustil, ale až po provedení změn v běloruské ústavě, čímž pravděpodobně hraje o čas. Právě téma ústavních změn a „odpersonifikování“ současného režimu tak, jak o tom mluvil běloruských prezident, nyní bude zásadní. Spekuluje se o tom, že upravená ústava se bude více než v Minsku psát v Moskvě pod ruským vlivem.

Byl to totiž právě ruský nátlak a sílící vliv na vedení Běloruska, kterého jsme byli v uplynulých týdnech svědky v souvislosti s domácími problémy Lukašenkova režimu. Nepřímou úměrou slábnoucí legitimity současného prezidenta tak sílil vliv Ruska, když Lukašenko musel požádat o jeho pomoc. Pokud se tedy nedočkáme nějakého výrazného zvratu, slábnoucí běloruský stát bude čím dál tím více podléhat kontrole z Ruska a jeho instituce se budou dále vyprazdňovat a přecházet pod ruskou kontrolu. Již dnes jsme toho svědky v běloruských státních médií, tajných službách či generálním štábu, kde běžně operují ruští poradci a operativci vyslaní z Kremlu. Vyloučit stále nelze ani variantu, že až bude mít Moskva Lukašenka zkrátka dost, jednoduše se ho zbaví, například přetvořením ústavního pořádku a jeho umístěním do nějaké ceremoniální role. Putin, Západ i běloruští občané s ním totiž nemají vyřízené účty a za uplynulých několik týdnů se Lukašenko stal toxickou osobu prakticky pro všechny, s výjimkou silových složek a jeho vlastní vertikály moci.

EU v tomto uspořádání tahá za výrazně kratší konec a má jen velmi omezené možnosti a nástroje, aby tomuto vývoji zamezila. Zmražením ekonomické spolupráce sice odřízla běloruský režim od finančních injekcí, ale ještě více ho tím vystavila tlaku z Ruska. Pro budoucí ekonomické oživení kvůli pandemii koronaviru, ale i současným protestům a stávkám, které běloruskou ekonomiku do velké míry paralyzují, bude externí finanční podpora rozhodující. Její část může přijít z Číny, ale ta nejvýznamnější bude muset být z Ruska. Jak se s těmito a dalšími dilematy vypořádá evropská zahraniční politika, není v tuto chvíli zřejmé, ale je jisté, že k jakémukoli uspokojivému řešení bude nevyhnutelný dialog s Ruskem.

Ale i v evropsko-ruských vztazích se spolupráce výrazně komplikuje, a to v souvislosti s nedávnou otravou Alexeje Navalného. Dochází ke změně paradigmatu ve vzájemných vztazích, zejména ze strany některých členských států v čele s Německem. Jakékoliv uspokojivé východisko z běloruské situace tedy může padnout za oběť dramaticky se zhoršujícímu evropskému vztahu s Ruskou federací, za což v důsledku můžou zaplatit protestující Bělorusové, vůči kterým se režim neštítí použít brutální metody. A s tím i nově „geopolitická“ Evropská komise a Západ jako celek zmůže velmi málo.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky se zaměřením na východní Evropu

SDÍLET