Otrava Navalného novičokem: Reakce Merkelové byla jediná možná, co to znamená pro vztahy s Ruskem?

Karel Barták

03. 09. 2020 • 11:55
ANALÝZA KARLA BARTÁKA | Angela Merkelová byla očividně roztrpčená, když ve středu potvrzovala závažné sdělení německých úřadů, že ruský opoziční předák Alexej Navalnyj byl otráven válečným plynem novičok. Zločin, který měl Navalného podle slov kancléřky umlčet, vyvolává „velmi vážné otázky, které může a musí zodpovědět pouze ruská vláda.“ Na její reakci záleží, dodala, jak se k celé věci postaví Evropská unie a NATO.

V příštích dnech se tedy budou radit členské země obou organizací, jak na poslední „jedovou“ provokaci Ruska odpoví. Moskva jim to nijak neusnadní – nic nenasvědčuje tomu, že by opustila linii cynického a posměšného dementi, které jde až po obviňování Berlína, že jed byl Navalnému podstrčen na německém území. Mimo Rusko něčemu takovému věří málokdo, ale tato tvrzení Kremlu jsou určena především pro spotřebu domácím veřejným míněním.

Navalnyj se vracel z ruského Dálného východu, kde se podílel na týdny trvajících protestech proti centrální vládě. V letadle z Tomsku do Moskvy se mu udělalo zle a upadl do bezvědomí, takže pilot nouzově přistál v Omsku. Lékaři tamní nemocnice po dvou dnech hospitalizace veřejně sdělili, že šlo o selhání metabolismu, žádný jed prý nenašli. Štáb opozičního politika pak dostal povolení dopravit ho do Berlína, kde lékaři v nemocnici Charité rychle potvrdili otravu jedem a po pár dnech, ve spolupráci se specializovanou laboratoří Bundeswehru, ukázali na novičok. Tedy jed, kterým se ruští agenti naposledy pokusili zlikvidovat přeběhlého špiona Sergeje Skripala a jeho dceru v Anglii před dvěma lety.

Reakce Merkelové byla jediná možná a jediná správná. Špatná nálada byla také namístě. Kancléřka patří v Evropě k těm, kdo by si z celého srdce přáli lepší vztahy s Ruskem. Kauza Navalnyj však dokládá, že demokracie či lidská práva jsou v této zemi nicotné veličiny, stejně jako zákaz používání chemických zbraní. Lepší vztahy prostě není možné naplánovat ani při nejlepší vůli. Co však lze? EU proti Rusku uplatňuje celkem košaté sankce od jeho svévolné anexe Krymu v roce 2014. Při každém prodloužení se sice najde pár členských států, které by s nimi rády skoncovaly, ale pokaždé se podaří udržet jednomyslnost. Poslední události tuto soudržnost pravděpodobně posílí, stejně jako vůli v sankcích pokračovat, případně tu a tam přitvrdit. Útok na Navalného odsoudila ostře dokonce i Itálie, která patřila vůči Kremlu vždy k nejshovívavějším.

Sankce budou tedy nevyhnutně platit dál a zřejmě i sílit. Jsou významným politickým gestem a také zdravě iritují v Rusku řadu činovníků, kterých se bezprostředně dotýkají; neblahé ekonomické dopady pak pociťují obě strany. Nejsou – a nebudou – však natolik úderné, aby jakkoli ovlivnily chování a rozhodování ruského prezidenta Putina a jeho režimu, který si bude dál dělat, co chce, ať na Krymu, na Donbasu, v Sýrii, vůči domácím opozičníkům nebo případně zítra v Bělorusku. V Moskvě dobře vědí, že Západ nerozpoutá válku proti jadernému Rusku kvůli žádnému z těchto hříchů a že souběžně s politickým káráním poběží dál jednání o dodávkách surovin, zejména plynu a ropy, či konkrétně v německém případě o dostavbě sporného plynovodu Nord Stream II. Je to složité.

V kauze Navalnyj lze však rozpoznat i další rozměr. Kdyby byl Vladimir Putin sebevědomým a silným politikem v čele kvetoucího Ruska, zřejmě by mu aktivity kritiků typu Navalného nevadily. Jenže ono tomu tak není. Rusko se propadá do stále hlubších hospodářských potíží a životní úroveň jeho obyvatel přestala růst. Kremelský pán nikdy nestál o hlasité kritiky – vzpomeňme za všechny na případ Chodorkovskij nebo na dodnes formálně nevyjasněnou vraždu Borise Němcova kousek od kremelských hradeb. Navalného Putin podle řady odborníků na ruskou politiku z duše nenávidí, právě proto, že odhaluje všudypřítomnou korupci a klientelismus, které jsou mízou putinovského Ruska, a získává si tak podporu a obdiv běžných lidí. Je velmi obtížné, ba nemožné ho obvinit, že je podporován ze zahraničí, protože to tak není, a tudíž pro to nejsou žádné důkazy. 

Pokud se někteří pozorovatelé podivovali, proč ruské vedení po dvou dnech handrkování nakonec povolilo Navalného převoz do Německa, mohlo by právě toto být jedním z důvodů. Uzdraví-li se a vrátí se domů, bude mít punc člověka, který se uchýlil „k přátelům“ na Západ. Nejenže pohrdl umem ruské medicíny, ale vrací se „zvenčí“, ze světa NATO a EU, který ruská propaganda stále intenzivněji líčí jako nepřátelský a který Navalného nyní stiskl do svého objetí. Pro pověst politika, který se ani nehlásí k liberálnímu kapitalismu, ale spíše k ruským tradicím, to může být z hlediska ruského veřejného mínění závažná komplikace.

SDÍLET