Evropsko-turecké problémy nekončí. Ve „válce slov“ jde o víc než jen o urážku muslimů

Erik Siegl

02. 12. 2020 • 17:00
Jedním ze složitých bodů nadcházejícího summitu EU bude postoj sedmadvacítky k Turecku. Zejména Řecko a Kypr s podporou Francie už delší dobu požadují sankce místo pouhých deklarací. Chtějí, aby unie dala najevo, že Ankara nejen ve východním Středomoří opakovaně překračuje hranice. Po teroristických útocích ve Francii a slovní přestřelce kvůli karikaturám proroka Mohameda se přidala obvinění z politizace islámu, respektive islamofobie. A to je ve Francii i v Turecku silné téma, které jen tak neodezní.

O teritoriálním střetu ve východním Středomoří jsem už podrobněji psal zde. Francie jako tvůrkyně konceptu „strategické autonomie EU“ chce dát jasně najevo, že dokáže hájit integritu hranic a zájmy členských zemí, stejně jako bránit dovozu (i tureckých zbraní) po moři do Libye. Je to paradoxní a nemusí se nám to líbit, ale evropská bezpečnostní politika se nyní formuje i jako ochrana vůči „provokacím“ jednoho z členů NATO. Bez ohledu na to, že Turecko si mezinárodní mořské právo a nárok na možná naleziště plynu z podmořského šelfu vykládá jinak než Kypr a Řecko se stovkami ostrovů. Alianci nezbývá než doufat, že „horké linky“ mezi jejími členy budou fungovat.

Přiostřený francouzsko-turecký střet se každopádně dotýká zbytku Evropy a přesahuje rovinu osobní urážky Erdoğana vůči Macronovi, aby se dal „vyšetřit na hlavu“. Bojkot francouzského zboží, k němuž turecký vůdce vyzval v reakci na karikatury proroka Mohameda, popírá princip osvědčeného fungování celní unie. Mimochodem více poškozuje Turecko tím, že dále znejišťuje zahraniční investory, jako by nestačila devalvace turecké liry (jen letos 30 %) a řízení měnové politiky z prezidentského paláce. 

Erdoğanova výzva k bojkotu zboží z Evropy jde proti podstatě čtvrtstoletí fungujícího bezcelního obchodu mezi EU a Tureckem, který přináší velký ekonomický přínos a investice na obou stranách. A pokud by se důsledně uplatnila, musela by v Turecku zavřít například jedna z největších automobilek (Renault) a stovky supermarketů (Carrefour), čímž by přišly o práci tisíce lidí. Evropská komise a unii předsedající Německo daly najevo, že podobné výhrůžky jsou bezprecedentní a v případě jejich naplnění odpoví celá EU. Erdoğan proto bude opatrný, aby jeho „bojkot“ francouzského zboží zůstal spíše v rétorické rovině. 

JÍZDA DĚJINAMI — Turecko pohledem Erika Siegla

V napjaté atmosféře po sérii teroristických útoků ve Francii a Vídni však slovní konflikt kvůli karikaturám proroka a obvinění z islamofobie jen tak neodezní. Dotčené země je považují za nepřípustné, či dokonce za nepřímé podněcování ideového podhoubí domácího terorismu. Zde udělejme malou odbočku. Gilles Kepel jako uznávaný francouzský expert (mimochodem s českými kořeny) na džihádismus mluví o nové generaci útočníků v některých evropských zemích jako o „atmosférických džihádistech“. Ti dospívají ve virtuálním prostředí, nikoliv na bojištích v Iráku a Sýrii, kde byl takzvaný Islámský stát alespoň z evropského pohledu víceméně vojensky poražen. Vedle některých radikálních mešit či kontaktů se tento „dorost“ mobilizuje zejména v online prostoru a při kontroverzích, jako byla ta kolem karikatur, které fungují jako bezprostřední spouštěč útoků spíše než povel řídící teroristické sítě. Eskalující slovní útoky a absurdní obvinění z „islamofobie“ na adresu evropských vlád proto rozjitřená Francie vnímá jako vytváření „atmosféry džihádu“. A pro politika Macrona, jehož čekají zhruba za rok prezidentské volby, je to nepochybně téma, na němž se může ještě ukázat.

A proč turecký prezident v poslední době reagoval tak prudce a z našeho pohledu „iracionálně“? Jako drtivou většinu praktikujících muslimů ho nepochybně karikatury urážejí a pobuřují, ale to je jen část odpovědi. Stejně jako snaha vyburcovat z blbé nálady konzervativní jádro svého voličstva, které se (tak jako celá země) potýká s inflací a nezaměstnaností. 

V úvahu musíme vzít také skutečnost, že Turecko je v konfliktu s rekordním počtem vlivných arabských zemí. Ponecháme-li stranou Asadovu Sýrii, například Egypt, Saúdská Arábie i Spojené arabské emiráty uplatňují částečné embargo na dovoz tureckého zboží a investice. Jejich vzájemný konflikt s Ankarou pramení z rozporu v přístupu k Muslimskému bratrstvu a regionálních mocenských ambicí vůči Kataru, jež obojí Turecko hájí. Propagovaným odporem vůči karikaturám a „evropské islamofobii“ se Erdoğan může vyhranit vůči „pokrytecky prozápadním“ elitám těchto zemí a získat část veřejného mínění v regionu na svou stranu.

Logicky nahlíženo, i když to zatím nevidíme, napjaté vztahy Turecka s vlivnými arabskými státy a jejich obchodní sankce by měly spíše tlumit napětí mezi Ankarou a Evropou. Nastupující americká administrativa navíc avizuje tvrdší přístup a uvalení exemplárních sankcí na Turecko za nákup ruského protiraketového systému S-400. A už vůbec není v zájmu země zahrávat si s pravidly celní unie s EU nyní během ekonomické krize. Událostí posledních týdnů však nedávají příliš argumentů těm zemím v Unii jako Německo, které se z dobrých důvodů snaží vyhnout sankcím a udržet s Tureckem alespoň chladnou komunikaci.

Množí se spekulace, že prezident a šéf AKP zamýšlí i se svým koaličním partnerem, nacionalistickou MHP, vyhlášení předčasných voleb na jaře příštího roku, tedy dříve, než jeho podporu může dále snížit rostoucí nezaměstnanost a inflace. Pokud se to potvrdí, je méně pravděpodobné, že bychom byli svěedky deeskalace sporů, či dokonce propuštění alespoň některých významných vězňů, jak k tomu Evropa opakovaně a marně vyzývá.

SDÍLET