Evropsko-turecké problémy nekončí. Ve „válce slov“ jde o víc než jen o urážku muslimů

O teritoriálním střetu ve východním Středomoří jsem už podrobněji psal zde. Francie jako tvůrkyně konceptu „strategické autonomie EU“ chce dát jasně najevo, že dokáže hájit integritu hranic a zájmy členských zemí, stejně jako bránit dovozu (i tureckých zbraní) po moři do Libye. Je to paradoxní a nemusí se nám to líbit, ale evropská bezpečnostní politika se nyní formuje i jako ochrana vůči „provokacím“ jednoho z členů NATO. Bez ohledu na to, že Turecko si mezinárodní mořské právo a nárok na možná naleziště plynu z podmořského šelfu vykládá jinak než Kypr a Řecko se stovkami ostrovů. Alianci nezbývá než doufat, že „horké linky“ mezi jejími členy budou fungovat.

Přiostřený francouzsko-turecký střet se každopádně dotýká zbytku Evropy a přesahuje rovinu osobní urážky Erdoğana vůči Macronovi, aby se dal „vyšetřit na hlavu“. Bojkot francouzského zboží, k němuž turecký vůdce vyzval v reakci na karikatury proroka Mohameda, popírá princip osvědčeného fungování celní unie. Mimochodem více poškozuje Turecko tím, že dále znejišťuje zahraniční investory, jako by nestačila devalvace turecké liry (jen letos 30 %) a řízení měnové politiky z prezidentského paláce. 

Erdoğanova výzva k bojkotu zboží z Evropy jde proti podstatě čtvrtstoletí fungujícího bezcelního obchodu mezi EU a Tureckem, který přináší velký ekonomický přínos a investice na obou stranách. A pokud by se důsledně uplatnila, musela by v Turecku zavřít například jedna z největších automobilek (Renault) a stovky supermarketů (Carrefour), čímž by přišly o práci tisíce lidí. Evropská komise a unii předsedající Německo daly najevo, že podobné výhrůžky jsou bezprecedentní a v případě jejich naplnění odpoví celá EU. Erdoğan proto bude opatrný, aby jeho „bojkot“ francouzského zboží zůstal spíše v rétorické rovině.