Zodpovědnost za naši budoucnost musíme převzít sami, Evropa nám jen ukazuje cestu

 FOTO: Shutterstock

Kateřina Davidová

18. 09. 2020 • 15:38
KOMENTÁŘ KATEŘINY DAVIDOVÉ | Evropská komise ve středu 16. září představila nový klimatický cíl – snížit evropské emise do roku 2030 o minimálně 55 % v porovnání s rokem 1990. Původní cíl pro tento rok byl 40 %. Většina členských států už vyšší cíl podpořila, zatímco Česko je podle očekávání zdrženlivé. Nemá k tomu ovšem důvod.

„Není to o planetě, planeta si poradí, je to o nás a naší budoucnosti,“ prohlásil na čtvrteční tiskové konferenci místopředseda Evropské komise Frans Timmermans při představování detailního plánu Evropské unie na snížení emisí skleníkových plynů o alespoň 55 % do roku 2030 (v porovnání s rokem 1990). Jedná se o navýšený cíl z původních 40 %, které se podle nových vědeckých poznatků ukázaly jako nedostatečné pro udržení globálního nárůstu teploty na „relativně bezpečných“ 1,5°C.

Tento způsob uvažování – tedy aktivní přebírání zodpovědnosti za vlastní budoucnost a budoucnost našich dětí – se však v české politické kotlině slyší jen málokdy. Přitom slovy jako „racionální“ či „realistická“ klimatická politika se naši političtí představitelé ohánějí velmi rádi – a co je racionálnější než snaha zajištění vlastní bezpečnosti nyní i za deset let? U českých politiků ovšem tato slova často nabývají přesně opačného významu.

Český vicepremiér Karel Havlíček například na adresu nově navrženého evropského klimatického cíle ve svém tweetu napsal, že „zelené ambice EU připomínají spíše cíl diplomové práce snaživého studenta, který ale nepracuje s fakty. Pokud nechceme přijít o energetickou soběstačnost a průmyslovou infrastrukturu, nemůžeme se pod to v této době podepsat.“ Dále pak na adresu Evropské komise prohlásil, že mu na ní „vadí ta neracionalita.“

Evropská komise však dělá přesně to, co po ní český ministr požaduje. Hned druhý den po navržení nového, vyššího cíle pro rok 2030 zveřejnila 140stránkové posouzení dopadů tohoto cíle na všechny relevantní sektory evropské ekonomiky a představila hlavní změny, které bude nutné udělat, aby se tohoto cíle podařilo společně dosáhnout.

Co znamená cíl -55 procent?

Okolo nového cíle alespoň 55 procent snížení emisí do roku 2030 se ihned rozhořela debata o tom, co to pro Evropu a Česko bude znamenat. Přesně z tohoto důvodu zveřejnila Evropská komise analýzu dopadů, která předkládá možné scénáře vývoje emisí a nástroje pro jejich snižování. Hned na začátek je nutné podotknout, že cíl alespoň 55 % je (alespoň prozatím) představován jako čistý cíl, tedy se do jeho naplnění mohou připočítat i propady emisí, které vznikají např. absorbováním CO2 do půdy a stromů. Reálné snížení emisí tak bude okolo hodnoty 53 %.

Podle Komise navíc Evropská unie dokázala za posledních 25 let snížit své emise o 25 %, zatímco evropská ekonomika až na výjimky hospodářských krizí stále rostla. Komise se proto nebojí, že s modernějšími technologiemi a hlubšími vědeckými znalostmi nyní dokážeme snížit srovnatelné množství emisí během deseti let.

Co to bude znamenat v praxi? Změny se dotknou zejména způsobů, kterými vytváříme energii. Podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektrické energie vzroste o více než polovinu a naopak podíl fosilních zdrojů (tedy uhlí a plynu) na výrobě elektřiny o polovinu spadne. Zejména uhlí už bude mít na energetickém mixu EU pouze marginální podíl.

Hlavním nástrojem, kterým chce Komise tohoto stavu dosáhnout, je zpoplatnění uhlíku. Současný systém obchodování s emisními povolenkami již prokázal, že svou roli dokáže plnit – i během koronavirové krize ceny povolenek příliš neklesaly a jejich cenový efekt na ty nejšpinavější zdroje už je znatelný, což mimo jiné pociťují i české uhelné elektrárny. Podle plánů Komise by se měl tento osvědčený nástroj ještě rozšířit a zahrnout i emise z vnitroevropských letů, evropské námořní dopravy, evropské silniční dopravy a budov. Výhoda tohoto nástroje je dvojí – na jedné straně nutí znečišťovatele platit za škody, které svým znečištěním způsobuje a na druhé straně výtěžek z těchto plateb může být znovu investován do ekonomiky, avšak do jejích čistých odvětví. Vyšší cena uhlíku také více tlačí na větší energetickou úspornost budov a průmyslových procesů, ve které členské státy prozatím velmi pokulhávají.

Mimo tyto redukce emisí z lidské činnosti je pak potřeba se zaměřit také na obnovu přirozených schopností země se uhlíku zbavovat. Jedná se zejména o evropskou půdu a lesy, které ještě donedávna byly schopné více uhlíku zachytávat než vypouštět. S jejich postupnou degradací však tuto schopnost ztrácejí a samy se tak stávají producenty emisí. Tento trend je nutné zvrátit a investovat do jejich obnovy – bez toho totiž bude dosažení cíle 55 procent velmi obtížné.

A co my?

Zatímco velká většina lídrů evropských zemí nový cíl ihned přivítala, Česká republika je k němu skeptická. Hlavním argumentem je, že jakožto silně průmyslová ekonomika budeme mít s dosažením cíle největší problém. Na druhou stranu to však znamená, že máme velký potenciál odvětví, kde emise rychle snížit. Například jen odstavení našich uhelných elektráren by naše emise snížilo o 22 procent.

Navíc i naše současné strategické plány se poměrně dosti blíží tomuto cíli. Jak Národní klimaticko-energetický plán z roku 2020, tak Politika ochrany klimatu z roku 2017 počítají se snížením českých emisí o přibližně 50 % do roku 2030 (tedy nikoliv maximálně 45 %, jak říká vicepremiér Havlíček). Tyto plány bude samozřejmě nutné aktualizovat, ale rozhodně se nejedná o nesplnitelný úkol. Pokud se k aktualizaci přidá ještě i vhodné nastavení nové energetické legislativy, která doposud potenciál obnovitelných zdrojů a energetických úspor dostatečně nepodporovala, neměl by pro nás být nový evropský cíl problém.

Výhodou pro nás také je, že Evropská komise připravila několik finančních nástrojů, které mají emisně náročným státům, jako je Česká republika, pomoci s touto transformací. Na zelená opatření má jít 30 % z příštího víceletého rozpočtu EU (a tedy i z běžných evropských fondů) a až 37 % z nově schváleného balíčku obnovy pro pandemií zasažené evropské ekonomiky. Mimo tyto zdroje pak EU vyčlenila ještě speciální fond pro uhelné regiony, ze kterého by Česká republika měla dostat přibližně 40 miliard korun a dále pak tzv. modernizační fond, který přerozděluje peníze z emisních povolenek, z něhož máme dostat okolo 120 miliard korun. Obavy, že na nutné změny nebudeme mít dost prostředků, tak nejsou úplně na místě. Bude záležet spíše na tom, jak kvalitní projekty budeme schopni připravit a uskutečnit, abychom tyto finance vyčerpali.

Nikdo, ani Evropská komise, ani česká vláda, nemá patent na rozum a nedokáže vidět do budoucnosti. To, jak se zachováme nyní, ale zcela jistě ovlivní to, jak se nám tu bude žít za deset, dvacet či třicet let. V situaci, kdy již nyní valná většina z nás nějakým způsobem pociťuje změny klimatu (např. vyschlou studnou nebo extrémními výkyvy počasí), je přinejmenším rozumné pokusit se odvrátit nejhorší možnou variantu. Otázka zde proto není, zda se nám nový evropský cíl podaří splnit na sto procent, ale spíše proč se o to alespoň nepokusit, když víme, že alternativa je značně nebezpečnější. V „nejhorším“ případě dosáhneme alespoň toho, že budeme dýchat čistší vzduch, do krajiny se vrátí voda a lesy nebudou usychat po hektarech.

Autorka je výzkumnou pracovnicí v českém think tanku Europeum, působí také v Centru pro dopravu a energetiku.

SDÍLET