Tajné služby mají špinavé metody a jsou prolhané, Babčenka ale chápu, říká pro INFO.CZ ruský novinář | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tajné služby mají špinavé metody a jsou prolhané, Babčenka ale chápu, říká pro INFO.CZ ruský novinář

Tajné služby mají špinavé metody a jsou prolhané, Babčenka ale chápu, říká pro INFO.CZ ruský novinář

Pro Kreml je Grigorij Pasko trnem v oku, svou školu pro investigativní novináře proto přesunul do Česka, kde bydlí a platí daně. Loni zde také požádal o povolení k pobytu. V odpovědi, kterou obdržel před dvěma týdny, ale stálo: „Zamítnuto“. „Ptal jsem se, jak je možné, že se Česko, moje milované Česko, chová jako ruská KGB. Jenže pocity jsou jedna věc a rozum druhá. A rozum mi řekl, že Česko jako takové s tím nemá co dělat. Že jde o dílo jednoho malého úředníčka,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ. Co hodlá Pasko dělat teď? A v čem podle něj udělal chybu jeho kolega Arkadij Babčenko, který se ve spolupráci s ukrajinskými tajnými službami vydával za mrtvého, aby předešel vlastní smrti?

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl, že vám české ministerstvo vnitra odmítlo udělit povolení k pobytu?

Ještě teď jsem z toho rozčarovaný. Jak se to mohlo stát, říkal jsem si tehdy, vždyť pro odmítnutí neexistují žádné důvody. Nejsem totiž jen novinář, ale i právník a zákony znám dobře. Ptal jsem se, jak je možné, že se Česko, moje milované Česko, chová jako ruská KGB. Jenže pocity jsou jedna věc a rozum druhá. A rozum mi řekl, že Česko jako takové s tím nemá co dělat. Že jde o dílo jednoho malého úředníčka, který měl na starosti právě moji žádost a který se zbaběle a nečestně rozhodl pojistit proti problémům tím, že našel formální důvod pro odmítnutí.

Kdo je Grigorij Pasko?
Grigorij Pasko je ruský investigativní novinář a ekologický aktivista, který v 90. letech pomohl ve spolupráci s japonskou televizí NHK odhalit, jak ruská vláda nakládala s jaderným odpadem. Televizi předal záznamy zachycující, jak ruské námořnictvo vylévá nebezpečný radioaktivní odpad do Japonského moře. V roce 2001 byl odsouzen za špionáž pro Japonsko na čtyři roky vězení, odkud byl v roce 2003 předčasně propuštěn. Během pobytu za mřížemi byl organizací Amnesty International označen za vězně svědomí, získal cenu Reportérů bez hranic a k jeho propuštění vyzýval i Evropský parlament. Dnes vede školu pro investigativní novináře.

Jak vám toto odmítnutí zdůvodnili?

Důvodem bylo mé sedmnáct let staré odsouzení (Pasko byl v roce 2001 odsouzen za špionáž, šlo však o odvetu ruské vlády za to, že v 90. letech odhalil, že se Moskva zbavuje jaderného odpadu v Japonském moři – pozn. redakce). Proto jsem prý pro Českou republiku nebezpečný. Rozhodnutí českých úřadů je ale nezákonné – samotný fakt, že existuje kriminální záznam, nemůže být důvodem zamítnutí mé žádosti. Před deseti lety byl navíc můj záznam vymazán, a to v souladu se zákony Ruské federace. Mimochodem, podobnou normu zná i české právo.

Minulý týden světem otřásl případ ruského novináře Arkadije Babčenka, který měl být podle ukrajinských tajných služeb zastřelen v Kyjevě. Druhý den se ale Babčenko objevil živý na tiskové konferenci, kde spolu s ukrajinskou tajnou službou vysvětlil, že ruské úřady skutečně plánovaly jeho vraždu, díky tajné operaci ukrajinské kontrarozvědky se však jeho smrti podařilo zabránit. Co na tento případ jako novinář a kolega pana Babčenka říkáte?

Na jednání Arkadije Babčenka se dívám s pochopením. Osobně se s ním znám a musím říct, že to je statečný, talentovaný, čestný a slušný člověk. Pokud přistoupil na spolupráci s SBU, znamená to, že k tomu měl velmi vážné důvody. Ale nakolik byly pádné? Doufám, že se to dozvíme. Že se dozvíme celou pravdu, všechny detaily této kauzy. A jak známo, ďábel spočívá v detailu.

Argumenty hovořící pro jeho spolupráci s tajnými službami ale musejí být natolik přesvědčivé, že dokonce i šéf mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic Christophe Deloire o nich nebude pochybovat. Vytváří se totiž pocit, že se novináři mohou účastnit života tajných služeb a spolupracovat s nimi, což je špatně. Úkolem tajných služeb totiž není chránit novináře a už vůbec by neměly takto lhát. Ochránit Babčenka bylo podle mě možné i jiným způsobem a určitě nemělo cenu zveřejnit falešné fotografie a nepravdivá svědectví. Zatím ale nechci něco kategoricky odsuzovat nebo s něčím kategoricky souhlasit.

Právě kvůli spolupráci s tajnými službami, kdy se rozhodl přistoupit na to, že bude hrát mrtvého, se na hlavu Babčenka snesla tvrdá kritika. Je takovéto jednání v souladu s novinářskou etikou a tím, co přednášíte během vašich kurzů pro investigativní novináře?

V rámci naší nevládní organizace Sdružení investigativních novinářů (neboli Fond 19/29 – pozn. redakce) přednáším mnoho let a jedním z povinných kurzů je lekce o bezpečnosti a etice novináře. A existují dvě hlavní zásady, které musím mladým kolegům připomínat. Zaprvé, žádná práce nestojí za to, abyste kvůli ní obětovali život. A zadruhé, nikdy nespolupracujte s tajnými službami.

Mimochodem, spolupráci s tajnými službami kategoricky odmítají etické kodexy novinářských organizací v mnoha zemích a nemyslím si, že se tajné služby v jednotlivých zemích od sebe zásadně odlišují. Snadno mě lze obvinit z předpojatosti – právě tajné služby mě kvůli novinářské činnosti dvakrát poslaly za mříže. Právě proto ale mám dobré informace o jejich prolhanosti, špinavých metodách, schopnosti falšovat a manipulovat. Nikdy v životě jsem se nesetkal s tím, že by tajné služby novinářovi upřímně pomohly, a tím spíš, že by mu zachraňovaly život. Ve filmu jsem to viděl, v reálném životě ale ne. Musíme doufat, že případ kolegy Babčenka bude prvním v mém životě…

Netuším, proč jsem Česku nebezpečný

Vraťme se teď zpátky k vašemu případu a snaze dostat se z Ruska do České republiky. Proč jste ruským úřadům vlastně trnem v oku?

Důvodem je fakt, že se zabývám vzdělávacími projekty v oblasti žurnalistiky – a to jak v Česku, kde jsem založil Sdružení investigativních novinářů, tak v Rusku, kde vedu podobnou organizaci od roku 2011. Kladli jsme důraz na investigativní žurnalistiku, kterou všechny kleptokratické režimy tolik nenávidí. Podporujeme investigativní reportéry, pořádáme semináře, přednášky i kurzy po celém Rusku. Některý z ruských úředníků se proto podle všeho rozhodl, že už nás nestačí nazývat „zahraničními agenty“ jako dosud, ale je třeba naši organizaci úplně zlikvidovat. Kladou nám přitom nejrůznější překážky.

Proč jste se rozhodl odejít právě do České republiky?

Poté, co nám fakticky zakázali pracovat v Rusku, jsme zaregistrovali náš Fond 19/29 v Praze. Stalo se tak v srpnu roku 2015. Už tři roky pracuji jako ředitel této české organizace a do Prahy pravidelně dojíždím na turistické vízum, což je velice nepohodlné. Proto jsem požádal o vízum dlouhodobé. V roce 2017 jsem od ministerstva získal pracovní povolení. Našel jsem si bydlení a platím daně. Naplno jsem se ponořil do veřejného života – hovořím na konferencích, školách, pořádám semináře, vystoupil jsem v Knihovně Václava Havla, plánoval jsem společný projekt s Karlovou univerzitou. Všechny právní předpisy jsem dodržel a žádné neporušil. Netuším proto, čím mohu být České republice nebezpečný.

Jak budete postupovat dále? Pokusíte se ještě zvrátit úřední rozhodnutí?

Pokusím. Využiji všechny opravné prostředky, všechny legální možnosti, abych české úředníky přesvědčil. Jsou to nakonec jen lidé, kteří mohou udělat chybu.

Dobře si pamatuji na případ Alexeje Torubarova, o jehož kauze jsem mnohokrát referoval. Ba co více, byl jsem tehdy předvolán před soud v Praze, abych jako žurnalista podal svědectví. Dovolte mi tento příběh krátce připomenout. V květnu roku 2013 se tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek rozhodl vydat volgogradského podnikatele Torubarova do Ruska, aniž by počkal na dokončení celé právní procedury i dokumentace k jeho žádosti o azyl. Úřadující ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se pokusil Torubarově deportaci zabránit, ale už se mu to nepodařilo. Ministr vnitra byl poté nucen odstoupit.

Nenapadlo Vás požádat o politický azyl?

Napadlo, samozřejmě. Jenže potom bych už nemohl pracovat v Rusku. Jistě, naše práce v Rusku se stala nebezpečnou – pravidelně nás zastrašují, bijí, polévají antiseptickou briliantovou zelení (častá forma útoku proti opozičním aktivistům – pozn. redakce) nebo píšou špínu do médií. Naše práce je ale v Rusku stále žádaná. Rusko nás potřebuje, jsme přínosem kolegům i celé zemi.

Zabít novináře můžou, jeho téma ale ne

Díky své práci jste se stal známým investigativním novinářem. Byl jste zastrašován a dokonce i fyzicky napaden. Jak se ruské úřady snaží lidem jako vy bránit v práci? Jaké mají metody?

Byl jsem dvakrát vězněn. Ve vazbě i na samotce. Poslali mě do pracovní kolonie se zostřeným režimem, která ležela nedaleko města Ussurijsk (v nejzazším jihovýchodním cípu země – pozn. redakce). V altajském Barnaulu mě kvůli práci zmlátili a několik let předtím mě zavřeli kvůli sledování jednoho mého případu v Kaliningradu. Jak kdysi poznamenal polský satirik Stanislaw Jerzy Lec, opravdoví nepřátelé tě nikdy neopustí.

Po návratu z vězení jste založil školu pro žurnalisty, kterým radíte, jak se při práci vězení vyhnout. Proč jste s těmito lekcemi začal? Byl hlavním důvodem právě váš pobyt za mřížemi?

Školu jsem nezaložil hned po propuštění. Nejprve jsem editoval časopisy jako například „Ekologie a právo“ nebo „Panna a Orel“ (ve smyslu Rub a líc – pozn. redakce). Poté jsem pět let vedl speciální kurz investigativní žurnalistiky na moskevské Lomonosově univerzitě. Naše žurnalistická škola nakonec vznikla s podporou Nadace na obranu glasnosti, kterou vede Alexej Simonov. Existuje dodnes a je úspěšná prostě proto, že je potřeba.

Můžete na závěr prozradit nějakou radu, kterou od vás mladí žurnalisté slýchávají?

Ukrajinský spisovatel Pavlo Zahrebelnyj nám, účastníkům básnického semináře v Kyjevě, kdysi poradil takto: „Přestaňte psát, dokud je čas“. Ale pokud mám mluvit vážně, radím: naučte se chránit a dbejte na vlastní bezpečnost. Ale kdyby se náhodou něco stalo, pamatujte si, že sice mohou zabít novináře, ale nesprovodí ze světa téma, o kterém píše. V neposlední řadě je potřeba říct, že bez nás, novinářů, by světu něco chybělo.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.