Archeolog Beneš: Legenda o praotci Čechovi je mýtus. Naši předci z Východu nepřišli

Současné poznatky v oblasti archeologie a genetiky vyvracejí mnohé mýty spojené s takzvaným stěhováním národů. Jedním z nich může být i legenda o tom, že území Česka kdysi osídlili Slované, kteří přišli z Východu a vytlačili ze střední Evropy Germány a Kelty. „Naše populace je ale ve skutečnosti mnohem starší, než se dosud předpokládalo,“ řekl v rozhovoru s INFO.CZ Jaromír Beneš, vedoucí Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.

Nedávno obletěla Česko zpráva, že odborníci našli na Moravě díky porovnání DNA současné příbuzné Velkomoravanů a jejich následovníků pohřbené v 9. až 12. století u Uherského Hradiště. O čem tato zpráva vlastně vypovídá?

Bohužel nemám k dispozici detailní informace o tomto výzkumu, protože jeho autoři ho ještě nepublikovali v odborném tisku. Ale obecně mohu říci, že výsledky určitě nepotvrzují příbuznost některých současných jedinců s obyvateli Velkomoravské říše. To je zkratkovitý a vlastně i nesprávný výklad.

Kdo je Jaromír Beneš?

Vedoucí laboratoře archeobotaniky a paleoekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. V posledních letech se věnuje zejména archeologickému výzkumu neolitických sídlišť, problematice počátků zemědělství ve Starém světě a výzkumu české středověké krajiny. Je autorem a spoluautorem řady odborných publikací, spolupracuje s mezinárodními a zahraničními institucemi. Mimo jiné se ve spolupráci s Českým egyptologickým ústavem FF UK podílí na výzkumu v egyptském Abúsíru. Od roku 2013 je vedoucím centra Papaver sdružujícího specialisty na archeobotaniku a environmentální archeologii u nás i v zahraničí.

Jak tomu mám rozumět? Genetická shoda nevypovídá o příbuznosti?

V pravém slova smyslu určitě ne. Pokud budeme mluvit o příbuzných, jsou to opravdu jen lidé v přímém, blízkém příbuzenstvu rodiny, maximálně na úrovni prarodičů, rozhodně ne lidé vzdálení od sebe 30 generací. V takovém případě můžeme mluvit maximálně o populační podobnosti, nikoliv o příbuznosti jedinců.

Jaký je v tom vlastně rozdíl?

Když si spočítáte, že od smrti těch Velkomoravanů uběhlo už zmíněných 30 generací, pak logicky dojdete k závěru, že za tak dlouhou dobu jsou dnes v Česku příbuzní takřka všichni se všemi. Pokud by nebyli, muselo by dnes na území Česka žít kolem půl miliardy lidí. Místo toho jich tady ale žije 10 milionů. V takovém případě klidně můžete být vy takzvaně příbuzný s Karlem IV., stejně jako já s Jiřím z Poděbrad a oba dohromady s Velkomoravany. Na tom není nic divného.

Když se ale nejedná o příbuzenský vztah, o co vlastně? Co to znamená, když má někdo stejné nebo podobné geny jako dávní Keltové, Germáni nebo třeba Slované?

Můžeme mluvit maximálně o podobnosti populací, nikoliv o příbuznosti jednotlivců. Jenže lidé pochopitelně raději slyší na to, že jejich praprastrýček byl keltský druid nebo velkomoravský kníže. Je to sice nesmysl, ale zní to dobře.

K čemu tedy vlastně jsou nejrůznější studie genetického výzkumu, porovnávající takzvané příbuzenské vztahy současných jednotlivců s dávno zemřelými předky?

Pokud jsou tyto výzkumu skutečně postavené na vědeckém základě, mohou přinést řadu důležitých poznatků právě o podobnosti dávných a současných populací. A tato podobnost pak může vést k popsání historických přesunů obyvatelstva, případně k vyvrácení některých historických mýtů. Rozhodně ale nikdo nedokáže prokázat přímou příbuznost člověka z 21. století s člověkem ze století devátého.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital