Určitě jste to taky slyšeli: Restaurace si zaslouží krach, je jich moc, číšníci kradou a podobně. Všechna tato prohlášení vycházejí z chybné představy, že každá hospoda vypadá jako turistická past v centru Prahy a všude „blbě vaří“. To ale vůbec neodpovídá realitě. Hospody, restaurace a bary už dávno nejsou jen místa, kam jdete na jídlo, pokecat s kamarády a uhasit žízeň. V některých místech představují pilíř ekonomiky, americký magazín The Atlantic dokonce v loňském roce označil restaurace za nové továrny. V Česku na tom nejsme jinak.
Přestože minimálně poslední dvě vlády po restauratérech šlapou a zahrnují je nesmyslnou buzerací, jde o byznys, který citelně roste. Zatímco před 10 lety bylo v Česku zhruba 10 tisíc restaurací, dnes je jich dvakrát tolik. Jejich role v ekonomice je zjednodušeně řečeno dvakrát důležitější než v minulé dekádě a zaměstnávají zhruba čtvrt milionu lidí. Počet pracovních míst v restauračním byznysu rostl samozřejmě stejně rychle jako počet restaurací.
Dojem (nutno říct, že i dojem Babišovy vlády), že tento segment můžeme prostě obětovat, vychází z představy, že žijeme v zemi, kterou táhne průmysl. Na to rovnou zapomeňte. Pokud si to myslíte, žijete v bludu. Jak už napsal třeba šéf Forbesu Petr Šimůnek, služby se na celkovém HDP Česka podílí 60 procenty a tolik preferovaný průmysl pouhými 30 procenty. Dostali jsme se do situace, kdy nám vládnou jedinci, pro něž ekonomika automaticky představuje fabriku, a podle toho se ke službám chovají.
