Babiš, Bartoš a Hamáček: Tři zcela odlišní vůdci, osudové volby… A čtvrtý vzadu?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Za rok se rozhodne, zda bude pokračovat 2. polistopadová republika, neboli zemanovsko-babišovský režim. Což by mělo pro Česko fatální důsledky. Výsledek voleb kromě jiných okolností ovlivní tři odlišní vůdci: Babiš, Bartoš a Hamáček. V tom výčtu možná někomu chybí Fiala, ale to je proto, že předseda ODS prostě není rozdílovým hráčem. Každý z onoho tria ano.

Na počátku roku zde existoval jen jeden důležitý činitel: Andrej Babiš. Objektivní dopady koronakrize i jeho subjektivní chyby ho však výrazně oslabily. Což umožnilo jiným, aby také ukázali, co v nich je. Přesněji se předvedli dva. Pirátský předseda Ivan Bartoš, který se se svou stranou postupně posunoval na výsluní tak jako tak, a nyní se jeho šance pouze zvýraznily. A šéf ČSSD Jan Hamáček, do té doby zůstávající v absolutním Babišově stínu, který na něj sice dopadá stále, ale aspoň mu svitlo slunce.

Pokud jde o Petra Fialu, pak jeho nejhvězdnější chvílí zůstává záchrana ODS před naprostým zapomněním po „prokurátorském puči“ v roce 2013. Kdyby v něm bylo něco více, tak po sedmi letech levicových vlád a Babišově selhání během epidemie by to už dávno muselo být znát na volebních preferencích. Zatím však prohrává v souboji s Ivanem Bartošem a současná podpora občanských demokratů je tedy zjevně důsledek samovolného pohybu, ne vůdcovských schopností předsedy. Proto ho vynechme.

Konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem je geopolitickou noční můrou. Zapojeny jsou všechny velmoci a hraje se zejména o plyn

Andrej Babiš je stále mužem v plném slunci. Již však nestojí v poledni své moci a postupně se blíží jeho soumrak. Babišovo pozdní odpoledne se nicméně mohlo protáhnout na poměrně dlouho, protože kolosální střet zájmů jeho skalním voličům až tak nevadí a vyvození jasných důsledků ze strany Evropské unie je stále v nedohlednu. Zbytek občanů ho sice více a více nenávidí, takže už nemá kam svůj elektorát rozšiřovat, ale solidních 30 procent se zdálo být neotřesitelných. Až do covidu.

Byť izolovaný, většinou národa odmítaný a pronásledovaný konfliktem zájmů mohl Babiš zůstat tím, kdo má stále vše ve svých rukách. I kdyby to mělo znamenat, že příští vládu nepovede a stáhne se do ústraní, aby si Agrofert mohl zachovat přístup k dotacím a k veřejným zakázkám. Vývoj preferencí za koronakrize však tuto jeho pohodlnou pozici ohrožuje. Stále zůstává jasným vítězem, ale jistota, že demokratická opozice proti němu nesestaví většinu, se vytrácí. Na což zjevně nebyl připraven a působí zaskočeně.

Ivan Bartoš je oproti tomu tím, komu tvář ozařuje ranní slunce. Pod jeho vedením se Piráti dostali do Sněmovny. Nikoli v důsledku šoku po pádu pravicové vlády jako Babiš či Okamura. Ale trpělivou prací až v roce 2017, kdy se jim kromě typických pirátských voličů podařilo oslovit ty, které zklamala napřed ODS, pak ANO a sáhli po této alternativě, než by se vrátili k „modrým“. Protože ty stále podezírali z kmotrovských praktik. Pověst Pirátské strany coby anarchistické a levičácké pro ně představovala menší problém.

U Pirátů se momentálně sešly dva předpoklady důležité pro úspěch. Přišla „jejich“ doba a mají vůdce, který má charisma, je ve své roli uvěřitelný a sympatizanti se s ním dokáží ztotožnit. Na Bartošovi může mnoho lidí dráždit, že si od „starých“ stran pořád drží jistý distanc. Ale marná sláva, komparativní výhoda Pirátů spočívá právě v tom, že voliči rozlišují mezi nimi a ODS či TOP 09. A kdyby je dokázali přesvědčit, že nejsou radikály, ale umírněnými liberály, nejspíš by se stali jasnými hegemony demokratické opozice.

Dnešní standardy nemůžeme aplikovat na minulost, jinak skončíme u neandertálců, varuje Bárta

Poslední z trojice musí o svůj záblesk slunečního svitu tvrdě bojovat. Jan Hamáček zdědil ČSSD v ještě zuboženějším stavu než Petr Fiala ODS. Nebýt vstupu do vlády, klidně se mohla propadnout hluboko pod pět procent. Babiš by v klidu realizoval program sociálních demokratů bez nich a oni by se stali pro levicové voliče zcela postradatelnými. Takto se udrželi „na svých“, ale posun vzhůru se dlouho jevil jako nedostižný sen. Přes veškeré úsilí Hamáček zůstával v hlubokém Babišově stínu, či přímo zatmění.

Totální selhání Babiše a jeho týmu a post šéfa Ústředního krizového štábu nabídly prvnímu vicepremiérovi jistou, byť velmi malou šanci. Využil ji beze zbytku, nečekaně se vyšvihl do čela pelotonu nejpopulárnějších politiků a pro změnu zastínil on premiéra. Na rozdíl od Pirátů však pro ČSSD „její“ doba nenastala. Spíš čas této tradiční levicové strany odchází. O pár let dříve by mohla s vůdcem jako Hamáček pomýšlet na přední příčky, momentálně jí to stačí na udržení se ve hře a v lepším případě na minimální zisk.

Tři odlišní vůdci, tři různé strany, každá v jiné situaci. Ale je nepochybné, že z 10 lidí, kteří v současné době vedou subjekty zastoupené ve Sněmovně jsou tito těmi, kteří mohou svým stranám přinést „něco“ navíc. Pokud jde o ANO, tak to s Babišem doslova stojí a padá. Piráti a Bartoš představují jednotu, která násobí úspěch. Hamáček drží ČSSD nad vodou. Ostatní strany musejí sázet na jiné přednosti. Třeba ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 na integraci. Sociální demokraté tu možnost nemají, Piráti ji až tolik nepotřebují.

Co Babiš, Bartoš a Hamáček udělají se svými možnostmi v příštích sněmovních volbách? V nich půjde vlastně o jediné číslo. Pokud součet mandátů ANO, SPD a KSČM opět překročí stovku, bylo by „vymleto“. Poslední průzkumy preferencí naznačují, že mohou získat méně. Jistě to mohou ovlivnit i ti tři. Přičemž záleží nejen na absolutním výsledku, ale také na relativní síle, protože ta ovlivňuje přepočet na mandáty. Nejmenší strany potřebují na jednoho poslance více než dvakrát tolik hlasů, co ty největší.

Nové číslo Magazínu I: Je marxismus sexy? Je to nacismus pro chytré

Proto kdyby ČSSD sebrala pár procent ANO, celkově by obě strany získaly méně křesel, protože Babiš by jich více ztratil, než o kolik by si Hamáček polepšil. Když Bartoš dostane Piráty nad 20 procent, obdrží díky volební formuli bonus v podobě několika mandátů „navíc“. Téhož může dosáhnout ODS předvolební koalicí. Všechny tyto posuny jsou o to důležitější, že elektoráty ANO, ČSSD, SPD a KSČM na jedné a Pirátů, ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 na druhé straně jsou málo propustné. Jde tedy převážně o distribuci hlasů uvnitř nich.

„Rozdíloví hráči“ ve vedení stran přinášejí přidanou hodnotu a ta mění poměr sil. Viděli jsme to třeba u voleb v roce 2010. Výměna Topolánka za Nečase stála ODS pět procent, které získala TOP 09, takže pravice celkově neztratila. Ale pozice občanských demokratů ve vládě byla slabší. Stejně tak by zisk ČSSD na úkor ANO sice teoreticky mohl znamenat pokračování této koalice, ale za zásadně jiných podmínek, protože Babiš by už neměl v zásobě „kontra“ většinu s Okamurou a Filipem. Něco mohou ANO sebrat i Piráti.

Tradiční pravicové strany by si měly přát, aby Bartoš a Hamáček uspěli na úkor Babiše. Jim to přinese v prvním případě silnějšího koaličního partnera a v druhém slabšího soupeře. Samy mohou absenci silných lídrů čelit integrací. Což je daleko rozumnější řešení než snažit se oslabovat Piráty a ČSSD. Tato taktika vůbec nemusí znamenat odstavení ANO od moci. Spíše naopak. Kombinace silné Pirátské strany, posílených sociálních demokratů a nějakým způsobem integrované pravice je oproti tomu sázkou na jistotu.

Ještě je tu čtvrtý vzadu, který nám úmysl dostat se mezi politické vůdce oznámil včera. O Mikuláši Minářovi coby politikovi nelze v této chvíli napsat nic, protože na tomto poli ještě nic nedokázal, ba ani nic nezaložil. Nicméně zkusme ho zahrnout do strategických úvah. Řekněme rovnou, že u dnešních voličů ANO (či SPD a KSČM) jsou jeho šance prakticky nulové. Spíše by mohl sebrat hlasy demokratické opozici, což by byla velká komplikace, nebo přitáhnout nevoliče, což by byla velká zásluha. Ale to jsou pusté spekulace.

Bush mladší čelil největší výzvě ze všech amerických prezidentů od konce druhé světové války. Naštěstí obstál

Každý musí hrát s kartami, jaké má v ruce. Když pravici chybějí charismatičtí lídři, snad jí alespoň nechybějí stratégové. Dopočítat do sto jedné není tak složité. Na tomto čísle stojí osud této země. Neboť další čtyři roky devastace morálky, ekonomiky a práva, vršení astronomických dluhů, lhaní a štvaní lidí proti sobě by ji velmi tvrdě a na velmi dlouho poznamenaly. 

Cokoli přinese změnu režimu, je dobré. I pro ty, kteří Ivana Bartoše a Jana Hamáčka právě nemusejí. Je to totiž prosté: buď více uspějí tito dva, nebo ten třetí. Mikuláš Minář coby čtvrtý vzadu je naprostou neznámou. Může zcela vyhořet, rozbít opozici, nebo naopak přivést nové voliče z řad těch tří milionů lidí, kteří dosud zůstávali sedět doma, a tím zvrátit váhy ve prospěch svobody a demokracie. Uvidíme už za rok.

SDÍLET
sinfin.digital