Bělorusové se přestali bát vlády. To vždy věští konec tyranie

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Kde se lidé bojí vlády, tam je tyranie. Kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda.“ Těchto pár slov třetího prezidenta Spojených států amerických Thomase Jeffersona přesně vystihuje rozdíl mezi diktaturou a demokracií. Ona hranice není rozmazaná, jak dnes tvrdí apologeti normalizační totality. Strach buď je, nebo není, jde o silnou a jasnou emoci. A Bělorusové se zřejmě přestali Lukašenka bát.

Strach je pracovním nástrojem každého diktátora. Demokrat vládne z dobrovolné vůle občanů. A skutečná svoboda není tam, kde všichni smějí volit, ale pouze tam, kde se občané nebojí. Proto ani všeobecné rovné volební právo není samospasitelné. Čím větší je strach občanů, tím menší je jejich svoboda. Tuto přímou úměru je třeba mít na paměti vždy, když vám někdo argumentuje slovy „ale většina to tak chce“. Protože možná to tak ona většina ze své svobodné vůle tak úplně nechce, ale má z něčeho strach.

Samozřejmě je velký rozdíl mezi tím, když vás populisté typu Zemana, Babiše, nebo Okamury děsí, aby získali váš hlas, nicméně vám nehrozí žádný trest za to, že se jim vzepřete, a diktaturou typu Lukašenkova režimu. Samotný princip je však stejný: Máte se bát, že když nezvolíte autokrata či populistu, ponesete následky. V diktatuře přímo vy sami – popřípadě vaše rodina – v populistické demokracii zprostředkovaně – tím, že zemi zavalí hordy migrantů, případně Sudeťáků, nebo že zlý Kalousek drasticky sníží důchody.

Rozdíl mezi demokracií a diktaturou je v tom, že v prvním případě máte možnost strachu vzdorovat. Protože máte zaručeny občanské svobody, vládu práva, ochranu menšin, nezávislost médií a také respekt k vaší důstojnosti (což je velmi důležité, protože právě ponížení vede ke strachu). Teprve tyto hodnoty činí demokracii skutečnou demokracií. Na Západě jí říkáme liberální demokracie, abychom ji odlišili právě od „řízené“ demokracie Putinova či Lukašenkova režimu.

Samotný fakt, že se konají volby, vám ještě svobodu nezaručuje. Což vidíme právě v Rusku a v ještě horším vydání v Bělorusku. Proto je tak důležité sledovat, že kromě volebního práva platí také rovnost před zákonem a ne rčení z Orwellovy Farmy zvířat „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“. Že vládci nejsou ve střetu zájmů. Že média nepodlézají vládě. Že většina nemůže „vše“. Že mocní ctí osobnost a důstojnost každého jedince, i když je nevolil. Platí vše z toho stoprocentně u nás? Jste si tím jistí?

Samozřejmě k Bělorusku máme coby členský stát Evropské unie světelné roky daleko. Ale byli bychom na tom stejně, tedy stále relativně velmi dobře, i kdybychom byli ponecháni jako národ sami sobě? Opravdu je tak špatně, když se unie zajímá o vládu práva a dodržování základních hodnot společenství? Jsme si jisti, že jsme o tolik moc lepší než Bělorusko a něco podobného by se nám stát nemohlo? Já sám si tím až tak jistý nejsem. A to právě proto, že vidím, jak snadné je Čechy vystrašit.

Lukašenko místo voleb zinscenoval frašku. Co čeká Bělorusko po jeho vítězství a tvrdém zásahu těžkooděnců?

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital