Bělorusové se přestali bát vlády. To vždy věští konec tyranie

Martin Schmarcz

10. 08. 2020 • 18:44
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Kde se lidé bojí vlády, tam je tyranie. Kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda.“ Těchto pár slov třetího prezidenta Spojených států amerických Thomase Jeffersona přesně vystihuje rozdíl mezi diktaturou a demokracií. Ona hranice není rozmazaná, jak dnes tvrdí apologeti normalizační totality. Strach buď je, nebo není, jde o silnou a jasnou emoci. A Bělorusové se zřejmě přestali Lukašenka bát.

Strach je pracovním nástrojem každého diktátora. Demokrat vládne z dobrovolné vůle občanů. A skutečná svoboda není tam, kde všichni smějí volit, ale pouze tam, kde se občané nebojí. Proto ani všeobecné rovné volební právo není samospasitelné. Čím větší je strach občanů, tím menší je jejich svoboda. Tuto přímou úměru je třeba mít na paměti vždy, když vám někdo argumentuje slovy „ale většina to tak chce“. Protože možná to tak ona většina ze své svobodné vůle tak úplně nechce, ale má z něčeho strach.

Samozřejmě je velký rozdíl mezi tím, když vás populisté typu Zemana, Babiše, nebo Okamury děsí, aby získali váš hlas, nicméně vám nehrozí žádný trest za to, že se jim vzepřete, a diktaturou typu Lukašenkova režimu. Samotný princip je však stejný: Máte se bát, že když nezvolíte autokrata či populistu, ponesete následky. V diktatuře přímo vy sami – popřípadě vaše rodina – v populistické demokracii zprostředkovaně – tím, že zemi zavalí hordy migrantů, případně Sudeťáků, nebo že zlý Kalousek drasticky sníží důchody.

Rozdíl mezi demokracií a diktaturou je v tom, že v prvním případě máte možnost strachu vzdorovat. Protože máte zaručeny občanské svobody, vládu práva, ochranu menšin, nezávislost médií a také respekt k vaší důstojnosti (což je velmi důležité, protože právě ponížení vede ke strachu). Teprve tyto hodnoty činí demokracii skutečnou demokracií. Na Západě jí říkáme liberální demokracie, abychom ji odlišili právě od „řízené“ demokracie Putinova či Lukašenkova režimu.

Samotný fakt, že se konají volby, vám ještě svobodu nezaručuje. Což vidíme právě v Rusku a v ještě horším vydání v Bělorusku. Proto je tak důležité sledovat, že kromě volebního práva platí také rovnost před zákonem a ne rčení z Orwellovy Farmy zvířat „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“. Že vládci nejsou ve střetu zájmů. Že média nepodlézají vládě. Že většina nemůže „vše“. Že mocní ctí osobnost a důstojnost každého jedince, i když je nevolil. Platí vše z toho stoprocentně u nás? Jste si tím jistí?

Samozřejmě k Bělorusku máme coby členský stát Evropské unie světelné roky daleko. Ale byli bychom na tom stejně, tedy stále relativně velmi dobře, i kdybychom byli ponecháni jako národ sami sobě? Opravdu je tak špatně, když se unie zajímá o vládu práva a dodržování základních hodnot společenství? Jsme si jisti, že jsme o tolik moc lepší než Bělorusko a něco podobného by se nám stát nemohlo? Já sám si tím až tak jistý nejsem. A to právě proto, že vidím, jak snadné je Čechy vystrašit.

Je děsivé, že dvoje prezidentské volby mohla rozhodnout lživě panikářská hesla „Stop Kalouskovi na Hradě“, „Stop imigrantům a Drahošovi. Tato země je naše“, „Volte Zemana!“ A ty sněmovní „Nenechám ČSSD ukrást lithium!“ Češi se prostě rádi bojí. Daleko více než lidé na Západě. Přitom nám nic nehrozí. Na rozdíl od Bělorusů, kteří opozičním postojem riskují přinejmenším ztrátu zaměstnání, v horším případě vězení či dokonce smrt.

Mechanismus působení strachu je ovšem pokaždé stejný. V 50. letech musel režim sahat k tvrdým trestům, včetně hrdelních, aby občany zpacifikoval a vynutil si jejich poslušnost. Za Husákova „gulášového socialismu“ už stačilo, aby se lidé báli přijít o existenci, o práci, toho, že děti nebudou moci studovat. Režim v 80. letech nebyl lepší, nebyl o nic méně totalitní, jak to tvrdí neomarxističtí historikové. Prostě jsme se po desetiletích zkušenosti s bolševiky víc báli a ke strachu a poslušnosti nám stačil menší impuls.

Princip podvolení se moci na základě strachu skvěle popsal Václav Havel ve slavném eseji „Moc bezmocných“. Na příkladu zelináře, který si do výlohy vyvěsí slogan „Proletáři všech zemí, spojte se!“, ukazuje, že lidé dělají i věci, s nimiž nesouhlasí, aby měli klid a nehrozila jim sankce. Ve chvíli, kdy se všichni zelináři vzepřou, má režim problém. No, a Bělorusové se zjevně vzepřeli, protože už nechtějí žít dále ve strachu. To vždy větší konec tyranie. Neboť, Jeffersonovými slovy, občané se přestali bát vlády.

Pro Lukašenkův režim je kromě brutality typické systematické lhaní, netransparentnost a kontrola médií. Názorně to ukázala koronavirová krize, kdy v Bělorusku žádná nákaza jakoby neexistovala, protože „prezident to zakázal“. A když mu najednou teklo do bot, začal před volbami vykazovat zahraniční novináře. Pravda je vždy nepřítelem totality, protože zahání permanentní pocit strachu plynoucí z nevědomosti a nejistoty. „Nevědomost je síla“ zní jedno ze tří hesel Angsocu z Orwellova románu 1984.

Totalitní vláda nenastává tam, kde lidé vše ztratili. Ne, takový systém se nazývá anarchie, v níž si nemůže být jist nikdo ničím, protože nikdo nemá důvod dodržovat jakákoli pravidla, když už nemá o co přijít. Totalita naopak vyžaduje, aby lidé měli co ztratit a žili v neustálém strachu, že se tak stane. I demokracie může mít totalitní prvky, pokud jsou občané při volbách ovlivněni strachem. Ideální pro vládce je, když se lidé strachu podvolují dobrovolně. Jakmile musí sáhnout k brachiálnímu násilí, už má velký problém.

Čistá diktatura může fungovat jen v izolované a navíc málo stratifikované společnosti, v níž vládci stačí, aby rázně uchopil pár mocenských pák a pak řídil vše zcela sám. Čím složitější je společnost a čím větší má spojení s okolním světem, tím „jemnější“ metody musí volit. Vždy však má jeden základní cíl: vyvolat v lidech strach. Protože kdo se bojí, ten poslouchá.

Totalitní režimy se nemohou dlouhodobě udržovat jen násilím. Aby přežily, musejí si vyvinout jiný mechanismus vynucování strachu, který funguje i bez permanentního bití, mučení, zavírání a vraždění. Protože jinak by nutně dospěly do fáze, kdy lidé de facto už nemají co ztratit a raději se vzbouří. To neznamená, že se jakkoli vylepšuje podstata autoritářského vládnutí, jen se stává sofistikovanějším. Husákův gulášový socialismus nebyl mravně lepší než Gottwaldův „vyostřený třídní boj“, jen mazanější.

V Evropě, byť postsovětské, je dnes velmi těžké udržet diktaturu severokorejského typu. Lukašenko se poslední léta snažil ukázat přívětivější tvář, propustil politické vězně a dosáhl zmírnění sankcí ze strany Evropské unie. Nebylo v jeho zájmu o toto relativně lepší jméno zase přijít. Brutální policejní zásahy tak zcela přesvědčivě ukazují, že má opravdu na kahánku. Lidé se ho přestávají bát. Je na čase, aby se začal bát on. Což pro Bělorusy ještě neznamená svobodu, ale šanci, že se jí domohou. Držme jim palce.

SDÍLET