Saúdové, Íránci, Izrael… Biden zdědí Blízký východ na prahu krize. Co od něj čekat?

 FOTO: Profimedia

Erik Siegl

10. 11. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Pokud se amerického voliče zeptáte na Blízký východ, je takřka jisté, že ho tenhle region nezajímá. Vždyť má litr benzínu za 65 centů! Vládcům regionu ale rozhodně není jedno, kdo sedí v Bílém domě a prezidentskou volbu i její právní finále s napětím sledují.

Platí to i přesto, že zájem a schopnost amerického prezidenta zasahovat do dění na Blízkém východě dlouhodobě klesají bez ohledu na to, kdo zrovna v Oválné pracovně úřaduje. Amerika je díky domácí těžbě a modernizaci energetiky stále méně závislá na ropě ze Zálivu. Po fiasku v Iráku a v Afghánistánu je taky unavená a frustrovaná „věčnými válkami“, nadobro vystřízlivělá ze snů o šíření vlivu demokratizací. Byť USA zůstávají protektorem zemí Perského zálivu a Izraele, toto pouto se rozvolňuje. 

Přesto Trumpova Amerika s vybranými zeměmi (Izrael) a autokraty (Saúdská Arábie) posílila své už tak nadstandardní vztahy, nebo naopak použila svou tvrdou sílu (Írán), hraničící až s intervencionismem za změnu režimu. Vládcům v regionu proto rozhodně není jedno, kdo sedí v Bílém domě. Saúdský Muhammad bin Salmán, turecký Recep Tayyip Erdoğan (či izraelský Benjamin Netanjahu) fandili Trumpovi, vůdcové Íránu zase vkládají svá očekávání v Bidena. Na druhou stranu by byli doživotní vládci jistě pošetilí, kdyby se spoléhali na rozhodnutí politické garnitury, která se může změnit každé čtyři roky. Zatímco oni většinou zůstávají dekády, zájem a přístup vzdálené Ameriky se během poslední dvou desetiletí výrazně měnil.

Peníze rozhodují

Před otázkou, jak se bude nový americký prezident dívat na Blízký východ, se také ptejme, jaký pohled se mu naskytne. Region bude v nejbližších letech procházet silnou ekonomickou krizí, a to podstatně horší než globální ekonomika. Čisté příjmy zemí OPEC z vývozu ropy zůstanou letos na 18letém minimu a zhruba na polovině loňské úrovně (323 oproti 595 miliardám dolarů v roce 2019). Pokles světové poptávky bude podle většiny analytiků přetrvávat s odhadovanou průměrnou cenou pouze nad 40 dolary.

Jak jsem psal ve svém dřívějším komentáři, většina rentiérských ekonomik regionu má nastavené své rozpočty na mnohem vyšší cenu za barel, nemluvě o nynějších škrtech produkce OPEC v zájmu zastavení dalšího poklesu ceny. Někteří pozorovatelé pochybují, že se ještě někdy dostane na původní úroveň kvůli strukturálním změnám poptávky a v energetice. Ať už se země Zálivu nyní zadlužují více, či méně rychleji, budou muset škrtat platy státních zaměstnanců, veřejné výdaje i své velkolepé investiční plány.

Státy Blízkého východu, ať už přímo ty bohaté na ropu, nebo ostatní, navázané na pracovní trh těch prvních, tak jako tak budou v příštích letech ekonomicky trpět. A to se projeví i na jejich sociální a politické nestabilitě. Dopad každého covidového lock-downu je výraznější než v evropských ekonomikách, kde větší podíl služeb a maloobchodu už probíhá online a které jsou lépe schopny přizpůsobit svůj vzdělávací systém. Když ponecháme stranou válkou zničenou Sýrii, Libyi či Jemen, máme zde země jako Libanon, Írán a Irák už dříve ekonomicky rozvrácené. Například v Iráku vstupuje na pracovní trh každý rok až tři čtvrtě milionu mladých lidí, pro něž bude ještě těžší než doposud si zajistit obživu.

Biden – rozum místo emocí?

Vraťme se však k Bidenovi. Narozdíl od Trumpa bude více spoléhat na zkušené diplomaty a experty ve své administrativě a méně jednat na základě osobních vazeb a impulsů. Díky svým více než třiceti letům v Kongresu (včetně pozice šéfa zahraničního výboru) a dvěma viceprezidentským obdobím ztělesňuje „establishment“ v nejryzejším smyslu. S ním si Trump vůbec nerozuměl a on ostatně ani nerozuměl jemu. Včetně jeho vlastních ministrů a bezpečnostních poradců, kteří se o jeho schopnostech porozumět složitostem regionu a diplomacie vyjadřovali velmi pohrdavě.

Biden se nebude dívat na korunní prince ze Zálivu očima realitního makléře luxusních nemovitostí. Nebude asi pronajímat svůj hotel na Pensylvania Avenue jejich oficiálním delegacím, nebo slibovat tureckému prezidentovi, že zastaví soudní proces proti šéfovi turecké státní banky, obviněné z obcházení sankcí proti Íránu a z korupce. Na druhou strany tlaky lobbistických skupin a ekonomické zájmy budou jistě hrát svou roli jako i během všech předchozích administrativ.

Bidenova dosavadní kritika Trumpa naznačuje, že zamýšlí „reset“ vztahu se Saúdskou Arábií a návrat k Obamově původní politice vůči Íránu. Vzájemná rivalita těchto dvou zemí přitom vytváří hlavní konfliktní osu současného Blízkého východu.

Vůči Íránu Biden avizoval zájem o obnovení „vylepšené“ dohody o kontrole jaderného programu, kterou uzavřela Obamova (a „Bidenova“) administrativa a kterou Trump vypověděl v květnu 2018. To jistě nebude snadný úkol, protože předpokládá nejen nové ústupky Íránu, ale také spolupráci a shodu Ruska, Číny a evropských mocností. Na druhou stranu Trumpova politika „maximálního tlaku“ dostala Írán ekonomicky na kolena jako nikdy předtím. Biden si může zkusit vymoct ústupky od Teheránu za uvolnění tvrdých sankcí, ačkoliv ten to veřejně odmítá a mluví pouze o možnosti návratu k původní dohodě. Právě sankce na dovoz íránské ropy a obchodování s Íránem sehrály hlavní roli při jejím uzavření v roce 2015. Ať už se podaří uzavřít novou „lepší“ dohodu nebo ne, Biden setrvá u politiky zadržování vlivu Íránu, nikoliv ale „maximálním tlakem“ a jistě opustí náznaky přímé podpory „regime change“. 

Biden také veřejně avizoval, že zaujme velmi odlišný postoj ke korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi a Saúdské Arábii. S ní je dle jeho slov potřebné jednat jako s „páriou“ kvůli exportu radikálního wahhábismu, porušování lidských práv, věznění občanských aktivistů (i s americkým občanstvím) a vraždě komentátora New York Times Džamála Chašúkdžího. Tu dle CIA „pravděpodobně objednal“ nejvyšší vládce, jehož Trump i poté veřejně hájil.

Slova vyslovená v kampani či veřejné debatě demokratických kandidátů je potřebné vždy brát s jistou rezervou. Biden náhle neukončí 75 let trvající zvláštní vztah obou zemí, postavený na „dealu“ ropa za ochranu. Na druhou stranu jeho kritika politiky Saúdské Arábie zazněla poměrně jasně a opakovaně, včetně závazku omezit prodej zbraní, které slouží útokům v Jemenu, kde – jak připomíná – „vraždí děti a nevinné lidi“. V Kongresu se také v reakci na politiku Muhammada bin Salmána vytvořila nadstranická většina, která prosadila omezení americké logistické podpory pro válčení Saúdů a Emiráťanů v Jemenu a prodeje amerických zbraní (opět vetované Trumpem). Donald Trump přitom jako prezident podnikl svou první zahraniční cestu do Rijádu a chvástal se dojednáním zbrojních obchodů za 100 miliard, částečně rozjednaných za Obamy. A v rozporu se svým heslem „bring our boys back home“ také posiloval vojenskou přítomnost v Zálivu při eskalaci s Íránem.

Biden také avizoval, že ponechá v Sýrii současný menší kontingent amerických speciálních sil jako pojistku pro kurdské spojence vůči útoku Turecka či syrské armády a zajištění jejich kontroly ropných polí. Jinak zatím nenaznačil zásadní obrat od politiky izolace a sankcí vůči syrskému režimu, který podmiňuje politickou dohodou s opozicí a „vnitřní reformou“.

V dlouhém seznamu zahraničních témat je izraelsko-palestinský konflikt pro Washington prioritou třetí kategorie, ostatně jako i pro většinu arabských zemí. Izrael s ohledem na svou sílu a nové rozdělení v regionu už nemá mnoho vyslovených nepřátel, kromě Íránu a jeho spojenců. Biden nepochybně bude podporovat navazování jeho diplomatických vztahů s dalšími zeměmi a případně i mírové rozhovory s Palestinci, pokud pro ně vznikne nová poptávka na izraelské scéně.

Shrnuto při pohledu do zamlžené křišťálové koule: Nečekejme od Bidena ambiciózní počiny, protože jeho bude pozornost zaměřená jinde. Beztak se ale něčeho nečekaného z tohoto regionu jistě dočkáme.

SDÍLET