Amerika v čase politické krize a ztráty důvěry. Tohle už tady jednou bylo. Anebo ne?

Martin Kovář

09. 11. 2020 • 17:39
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Je po boji. Demokrat Joe Biden míří do Bílého domu, třebaže poražený republikán Donald Trump stále neuznal prohru a hrozí soudy. Státníci z celého světa Bidenovi gratulují, obyvatelé New Yorku tančí v ulicích a Martina Navrátilová píše na twitteru, že pláče radostí. Ve všeobecné euforii z vítězství „toho správného“ se ale maličko ztrácí – třebaže na ni některá média upozorňuji – jedna důležitá věc: to těžší mají USA a Biden teprve před sebou.

Jedním z argumentů těch, kteří tvrdí, že Joe Biden bude mít jako prezident velkou legitimitu, je, že pro něj hlasovalo nejvíc voličů v historii. To je nepochybně pravda. Stejnou pravdou ovšem, že druhý největší počet hlasů v historii dostal poražený Donald Trump. Situace je navíc v řadě ohledů podobná, ne-li stejná, jako před čtyřmi lety. Jenom si vzpomeňte! Když se tehdy Trump triumfálně chystal převzít klíče od Bílého domu, užívali si to jeho stoupenci v ulicích způsobem, který poraženým působil „těžká traumata“, jak sami říkali, a který přispěl k už tak hlubokému rozdělení americké společnosti. Dnes vidíme – v obráceném gardu – totéž, a to je velmi, velmi nebezpečné.

Podzim 2020 se nicméně nepodobá jen podzimu roku 2016. Ve skutečnosti je podobný a ve svých důsledcích by mohl být ještě podobnější událostem z let 1974–1981. O jakou historickou souvislost jde? Když v srpnu 1974 rezignoval na prezidentský úřad republikán Richard Nixon, jemuž vzhledem k opakovanému lhaní při vyšetřování případu Watergate reálně hrozil impeachment (nástroj na odvolání prezidenta, v Nixonově případě z důvodu maření spravedlnosti a pohrdání Kongresem), byla důvěra v politiku, ve státní instituce a v demokracii na rekordně nízké úrovni. Generální milost, kterou Nixonovi po nástupu do funkce – z čistě lidského i politického hlediska naprosto správně – udělil jeho bývalý viceprezident a nástupce Gerald Ford, situaci nijak nezlepšila, naopak. I to byl jeden z důvodů, proč musel Ford po dvou a půl letech, v lednu 1977, v důsledku prohraných voleb z listopadu 1976, rovněž odejít z Bílého domu.

Mužem, jemuž se tehdy podařilo „vyhnat“ republikány z Washingtonu, nebyl nikdo jiný než bývalý georgijský guvernér James Earl „Jimmy“ Carter, jeden z nejsenzačnějších vítězů v celé dlouhé historii amerických prezidentských voleb. Tento ve všech ohledech průměrný muž, jehož ještě na počátku volebního roku 1976 v celostátním měřítku takřka nikdo neznal, vyhrál především proto, že se dokázal uvěřitelně prezentovat jako „obyčejný, člověk v ručně pleteném svetříku“, protože dokázal oslovit městské liberály i konzervativce z venkova a protože dovedně využil diskreditace republikánů aférou Watergate. Čteme-li si dnes Carterova slova o tom, jak „vyčistí“ Bílý dům od „špíny, jež se tam za posledních osm let usadila ve všech koutech“, zjistíme, že až nápadně připomínají slova Bidena a jeho stoupenců, ať už politiků či „obyčejných Američanů“, o nutnosti „vyčistit“ Bílý dům a Washington od všeho, co jen trochu zapáchá Trumpem.

O to ale primárně nejde; hlavní „problém“ spočívá v něčem jiném. Léta 1977–1981 totiž jasně ukázala, že „čistič“ Carter sice dokázal dobýt Bílý dům, ale že usmířit rozpolcenou Ameriku a vrátit jí jméno ve světě bylo nad jeho síly. Carterovi kritikové měli pravdu, když už v listopadu 1976 psali, že za „normálních okolností“ by se muž jako on prezidentem USA nikdy nestal a že důsledky jeho zvolení mohou být pro USA katastrofální. Neschopnost čelit efektivně hospodářské krizi, dané nejen tzv. „ropnými šoky“, vpádu Sovětů do Afghánistánu a íránské revoluci ajatolláha Chomejního, nemluvě o ponížení plynoucím z uvěznění amerických rukojmí na velvyslanectví v Teheránu – to všechno vedlo k tomu, že úpadek vlivu USA, oslabených porážkou ve vietnamské válce a důsledky aféry Watergate, ve světě pokračoval i nadále.

Konečným výsledkem vlády podle některých lidí slušného, podle jiných pokryteckého, ale v každém případě slabého prezidenta bylo, že jej v listopadu 1980 doslova smetl ve volbách Ronald Reagan, jenž tak zahájil dvanáctiletou vládu republikánů v Bílém domě; tu vládu, kterou teprve na podzim 1992 ukončil jiný charismatický politik, v tomto případě demokrat Bill Clinton.

Když už byla řeč o Nixonovi, Fordovi a Carterovi, rád bych zmínil ještě jednu věc. Nervózní, dusnou, tíživou a svým způsobem i zlověstnou atmosféru Ameriky z první a vlastně i z druhé poloviny sedmdesátých let plnou nedůvěry, podezíravosti až paranoie, si můžeme dodnes připomínat mimo jiné díky vynikajícím filmům, jež natočili Francis Ford Coppola (The Conversation, 1974), Sidney Pollack (Three Days of the Condor, 1975), Alan J. Pakula (The Parallax View, 1974 a All the President’s Men, 1976) či Hal Asbhy (Being There, 1979). Podobně, byť poněkud subtilněji, ji evokují i strhující, neobyčejně detailní a obsáhlé memoáry tehdejšího poradce pro otázky národní bezpečnosti a ministra zahraničních věcí Henryho Kissingera. Zkrátka k návratu do sedmdesátých let stačí posadit se před televizní obrazovku a pustit si některý z výše uvedených snímků, případně se začíst do „Henryho“ vzpomínek. Učiníte-li tak, myslím, že budete žasnout, kolik podobností s dneškem v nich objevíte…

Ale zpět k meritu věci. Popisoval-li jsem před chviličkou Jimmyho Cartera a okolnosti, za jakých se dostal do Bílého domu, nepasuje to také na Joea Bidena? Na muže, který o prezidentskou funkci usiloval za „normální situace“ hned dvakrát a dvakrát dostal těžce „nařezáno“? Na muže, jemuž prostá skutečnost, že není Trump, a fakt, že demokraté nedokázali vygenerovat nikoho lepšího, sice stačily v prazvláštních časech koronavirové pandemie k vítězství, ale který dosud rozhodně neoslňoval. Nebude se druhá polovina sedmdesátých let svým způsobem opakovat? Neukáže se brzy, že „starý, unavený Joe“, který za pár dní oslaví sedmdesáté osmé narozeniny, nemá energii na usmíření národa, ani na to, aby vzdoroval tlaku stále radikálnější a ambicióznější stranické levice, stále agresivnějších vůdců hnutí Black Lives Matter, klimatických alarmistů a apoštolů politické korektnosti, natož aby dokázal čelit komunistické Číně, putinovskému Rusku a požadavkům přátel z Evropské unie? 

Nic bych si nepřál víc, než abych se mýlil. Pečlivé sledování toho, co se ve Spojených státech v posledních letech a měsících událo, stejně jako dosavadní Bidenova politická kariéra a jeho „výkon“ v předvolební kampani ve mně ale vzbuzují obavy, že v něm velká demokracie za oceánem bude mít, bohužel, spíše druhého Jimmyho Cartera než Billa Clintona, který v roce 1992 jako poslední „způsobil“, že úřadující prezident (v tomto případě George Bush starší) neobhájil funkci pro druhé volební období. Zcela vyloučit nelze přirozeně ani to, jakkoli je to nepravděpodobné, že Biden ve své životní „Mission Impossible“ uspěje a stane se jedním z velkých amerických prezidentů. Jak tomu bude, se dozvíme poměrně brzy. Už začátek cesty, po níž se Biden vydá, mnohé napoví. Však se k tomu na stránkách INFO.CZ zase brzy vrátíme.

SDÍLET