Právě dnes, 12. dubna, nastává podle organizace Global Footprint Network v Česku den, kdy spotřeba surovin a energií v zemi přesáhne obnovitelnou kapacitu. Překročení udržitelné ekologické stopy je příležitostí k zamyšlení se, zda je vůbec možné, abychom zastavili klimatické změny a přitom i nadále zvyšovali náš blahobyt.
V současné debatě o takzvaném Green Dealu, tedy deklarovaném přechodu k bezemisní evropské ekonomice, se operuje se dvěma navzájem souvisejícími veličinami. První je spotřeba, na níž závisí podle obecných představ náš blahobyt, a druhou energie, kterou k zajištění tohoto blahobytu potřebujeme.
Autoři Green Dealu jsou přesvědčeni o tom, že obě veličiny, které dosud společně rostly, lze oddělit. To znamená, že můžeme najít způsob, jak zajistit trvalý hospodářský růst (podobný jako v uplynulých 150 letech), ale zároveň zastavit či alespoň zbrzdit růst spotřeby energií, případně využívat pouze takovou energii, která je snadno obnovitelná.
Základním příkladem této teze je například plán přechodu od aut se spalovacími motory k autům na elektrický pohon. Autoři Green Dealu v podstatě nepočítají s tím, že by se snížila nebo zastavila výroba automobilů. Ta bude i nadále živit ekonomiku většiny vyspělých zemí. Jen se prostě vymění jeden pohon za jiný.
Kritici Green Dealu ale s takovým výkladem nesouhlasí. Tvrdí, že výměna využívání vysoce koncentrované sluneční energie ve formě fosilních paliv za využívání například větrných turbín či solárních elektráren (s mnohem menší účinností) není vůbec tak jednoduchá.
