KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Neuplyne takřka jediný den, aby se česká média nevěnovala našim vztahům s Ruskem, jež jsou v posledních letech mimořádně špatné. Důvodů, proč tomu tak mezi Prahou a Moskvou je, je celá řada a všichni je, myslím, dobře známe. Ve skutečnosti je to však „jen“ pomyslná „špička ledovce“, „pouhopouhé“ vyvrcholení dlouhodobého vývoje, během něhož vzájemné vztahy prošly snad všemi možnými peripetiemi. A právě jim, právě zamyšlení nad nimi, je věnován následující text.
Hned na úvod je třeba říci, že až do konce 18. století nestály česko-ruské vztahy prakticky za řeč. Na počátku následujícího 19. století, v souvislosti s napoleonskými válkami a také s rusko-tureckými válkami, se ale situace změnila. Vztah Čechů k Rusku byl přitom od počátku složitý a nejednoznačný, což v zásadě vydrželo dodnes. V první polovině 19. století bylo Rusko v Čechách a na Moravě na jedné straně adorováno jako, s nadsázkou řečeno, „mohutné slovanské dubisko“, k němuž je možné/výhodné se potenciálně „přimknout“ „by nám nebylo zahynouti v německém/rakouském moři“, jak o tom vypovídá třeba nadšení z Kollárovy básnické sbírky „Slávy dcera“ (první vydání 1824) či z Čelakovského „Ohlasů písní ruských“ (1829), vydaných v čase jednoho z mnoha rusko-tureckých střetů (1828–1829).
Na druhé straně byl idealizovaný obraz světa bájných bohatýrů Ilji Muromce, Čurily Plenkoviče či Ilji Volžanina nemilosrdně konfrontován například na základě zkušeností polských vlastenců, kteří prchali z ruského záboru své země (rozdělené na konci 19. století mezi Prusko, Rakousko a právě Rusko) po potlačení protiruského povstání z let 1830–1831, což se opakovalo i v dalších letech. Čeští venkovští písmáci a (malo)městští vzdělanci, kteří měli tendenci Čelakovského „blouznění o Rusku“ podlehnout, tak současně vstřebávali i „sérum zdravého rozumu“, které jim „podávali“ již zmínění polští utečenci, jež v řadě případů ukrývali a jimž pomáhali na cestě na západ, za svobodou…
Dva pohledy na Rusko
České společnosti se v zásadě nabízely dvě možnosti, dvě zcela odlišné interpretace „fenoménu jménem Rusko“, což přetrvalo až do konce 19. století, respektive do první světové války a, znovu to opakuji, vlastně až dodnes. Ponechám-li stranou slovanský sjezd, který se v roce 1848 konal shodou okolností v Praze a na němž byl formulován první konkrétní slovanský politický program (ruští zástupci se nicméně sjezdu nezúčastnili), byla projevem jednoho, pozitivního náhledu na Rusko, abych uvedl konkrétní příklad, třeba cesta („pouť“) Čechů do Moskvy u příležitosti etnografické výstavy a „prvního slovanského sjezdu“ (ten z roku 1848 Rusové vzhledem ke své neúčasti nebrali v potaz) v roce 1867.
Jejím výsledkem byl zjevný vzrůst rusofilství a panslavismu v českých zemích, pocity vzájemné sounáležitosti s velkým slovanským národem na východě, a to tím spíš, že část české politické reprezentace vnímala Rakousko, respektive od roku 1867 Rakousko-Uhersko velmi kriticky, a odkazování se k Rusku/na Rusko bylo jedním ze signálů, jak to dát Vídni najevo. Na druhé straně stály názory a „politický odkaz“, například, Karla Havlíčka Borovského, jenž měl s Ruskem neocenitelnou osobní zkušenost a jenž v důsledku toho pokládal slovanskou vzájemnost za naprosto „nereálné fantazírování o něčem, co ve skutečnosti neexistuje“, o invazivním panslavismu ani nemluvě. Totéž v zásadě platilo o austroslavismu Františka Palackého (včetně pojednání „Idea státu rakouského“ z roku 1865), bez ohledu na to, že se s ním v šedesátých letech mladá generace českých politiků stále zřetelněji rozcházela jak v pohledu na domácí témata, tak na ta „zahraničněpolitická“, například při hodnocení dalšího polského protiruského povstání z roku 1863.
