Chování Facebooku a Twitteru je mnohem nebezpečnější než ruská propaganda. Měli bychom zakročit

Michal Půr

15. 10. 2020 • 17:15
KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Facebook a Twitter blokují článek deníku New York Post, který přináší na základě emailů odhalení, že do obchodu s Ukrajinou byl zapleten nejen syn Joea Bidena Hunter, ale dokonce sám bývalý viceprezident. Zatímco Facebook výrazně omezil dosah příspěvků, Twitter jeho zveřejnění v podstatě rovnou zakázal. Je to naprosto skandální praxe, proti níž jsou ruští propagandisté parta nýmandů.

Facebook tvrdí, že dosah příspěvků omezil, protože článek může obsahovat některé nepravdy. Aktuálně ho procházejí najatí „factcheckeři“ a dokud se neukáže, že je vše v pořádku, dosah bude sociální síť i nadále omezovat. Twitter pro změnu prohlásil, že má pochybnosti o původu emailů, na něž se New York Post odvolává. Tato argumentace je přitom chybná hned ze dvou důvodů. Twitter nemá právo posuzovat relevanci novinářských zdrojů a za druhé z vyjádření New York Post je velmi pravděpodobné, že nejde o falzum, emaily se ze stejného zdroje dostaly například k některým politikům.

Problém je i v odlišném přístupu. Vzhledem k bulvární povaze New York Post je zřejmé, že ostatní novináři nad celou story poněkud ohrnují nos a ani se nesnaží předstírat, že by pravost emailů ověřovali, nebo se „nedej bože“ věnovali kauzám Bidenova syna. Nelze také očekávat, že by Twitter či Facebook zkoumal relevanci uniklých dokumentů třeba u deníku The New York Times. S lehkým úsměvem lze třeba vzpomenout na nedávnou kompletně smyšlenou zprávu (zdánlivě od NYT), podle níž senátorka Elizabeth Warrenová podpořila v souboji o prezidentskou kandidaturu Bernieho Sanderse. Než se přišlo na to, že jde o čistou fake news, získal článek 15.000 sdílení jenom na Facebooku.

Pokud by Twitter či Facebook postupovaly stejně i v případě českých novinářů, je klidně možné, že podstatnou část investigativních počinů byste si na svůj profil vůbec nemohli dát. Velmi často jsou totiž postaveny na uniklých dokumentech. Vzpomeňme si třeba na případ uniklých emailů premiéra Bohuslava Sobotky, které zcela obrátily poměry v radě veřejnoprávního rozhlasu. A to na nich ani nebylo nic skandálního, což se o Hunterovi Bidenovi říct úplně nedá.

Ještě podivnější pak je, že Twitter dovolí sdílet další story, která se o uniklé emaily opírá. Jde konkrétně o nařčení, že Bidenův syn se pokoušel uzavřít výnosný obchod s čínskou CEFC, která je dobře známá i v Česku. V tomto případě emaily Twitteru nevadí, jediný rozdíl přitom je, že v článku nefiguruje přímo prezidentský kandidát Joe Biden.

Chování technologických gigantů ukazuje, že se pomalu dostáváme do situace, před níž na INFO.CZ dlouhodobě varujeme. Existuje podezření, že Facebook, Twitter či Google sledují vlastní politické záměry a neštítí se je uskutečňovat. Kauza Huntera Bidena je jen potvrzením takových domněnek. Pokud bychom dovolili, aby technologičtí giganti v tomto pokračovali, dostáváme se od demokracie k velmi tvrdému korporativismu, kde politiku určuje nikým nevolené představenstvo několika málo vybraných firem. Politici jsou pak jenom loutky, které uskutečňují jejich zájmy.

To je výrazně větší nebezpečí než to, které představuje třeba ruská propaganda. Ta se může snažit prostřednictvím několika příspěvků nebo webů šířit dezinformace, ale ve srovnání s Googlem, Facebookem či Twitterem je její dosah směšně nízký. A navíc si přiznejme, není často ani příliš chytrá. Technologičtí giganti se přitom nemusí nijak zvlášť snažit. Stačí jim vybírat, co jejich uživatel vidět má a co nemá. Tomu musíme zabránit a všechny nástroje máme v ruce. Stačí na ně uvalit velmi tvrdou regulaci, která je běžná i v řadě jiných kriticky důležitých segmentů ekonomiky.

SDÍLET