Dobrá rada pro chvíle, kdy vám připadá, že už je fakt zle

Martin Malý

21. 10. 2020 • 06:00
Pokud jsme měli štěstí, tak příští týdny budou nejhorší, jaké s covidem zažijeme. Pokud jsme štěstí neměli, přijdou po nich ještě horší.

Já vím, je to protivné. Práce je nejistá, teď ty děti doma, do toho distanční výuka, všude roušky, od rána do večera jen zprávy o nakažených, vy už toho taky máte plné zuby… Je to mrzení. Nervy tečou a za dveřma už přešlapují zoufalství a deprese. Je to náročné, ale lidi na tom můžou být i hůř. Třeba starý Kohn - to jste slyšeli, co ho potkalo?

Kohn přišel za rabínem a stěžoval si, že jeho obchod zkrachoval, je bez peněz, exekuce na krku, manželka mu utekla, z dcery se stala prostitutka, syn churaví na souchotě… Rabín pokýval hlavou a povídá mu: „Kohn, poslouchej, co ti řeknu: Jdi domů, vezmi si kus papíru, na něj napiš ‚Takhle to nebude pořád!' a pověs si ho nad stůl. A uvidíš sám!“

Kohn poděkoval za radu, šel domů a udělal vše, co mu rabín řekl. Za půl roku se potkali a Kohn nadšeně vypráví: „Rebe, zázrak! Udělal jsem to přesně, jak jste řekl. Obchod se znovu rozjel, vydělává víc než předtím, žena se mi vrátila, dcera se počestně vdala do dobré rodiny, syn se vyléčil a studuje…„ Rabín to poslouchá a povídá: „A Kohn, máš nad stolem pořád tu ceduli?“ - „Mám...“ - „Tak ji nesundávej!“

Je to lidská přirozenost: V dobrých časech neradi myslíme na ty zlé a nechceme si připouštět, že by zase někdy mohly nastat. Uklidňujeme se tím, že když budeme všechno dělat správně, tak špatné časy nepřijdou. Věříme, že se to nestane, a v podvědomí máme potlačený strach z toho, že se to možná někdy stane.

A když se pak něco opravdu stane, a nemusí to být hned válka, živelní pohroma nebo měnová reforma, doléhá to na nás mnohem hůř, než by bylo nutné. Nejdřív se ozve šok z toho, že najednou nemůžeme dělat něco, co jsme dřív dělat mohli. Že musíme změnit své chování. Že něco bude jinak. Přichází popírání, po něm hněv, smlouvání, deprese, a nakonec smíření. A až ve fázi smíření si uvědomíme, že jsme vlastně zažili i horší věci a tohle, tohle vydržíme. 

Já vím. Říkat někomu, kdo je ve stádiu hněvu, že to nepohodlí nakonec vydrží, je jako říkat septimánovi, kterému dala jeho první velká láska kopačky, že za pár dní ho to přejde a on si najde jinou velkou lásku: zbytečné. Dokonce i když máte sami zkušenosti, že čas vše vyléčí, nepomáhá to. Čas to sice vyléčí, ale co máte dělat do té doby, že?

Dovolím si nabídnout dobré rady pro zlé časy.

Psychologové doporučují se v takovou chvíli soustředit na každodenní rutinu. Ráno vstát, umýt se, převléknout se a jít dělat to, co máte udělat. I když pracujete z domova nebo se staráte o děti. Rutina zní v dobrých časech jako něco zoufale nudného a ubíjejícího, ale její pravá síla se projeví právě v časech turbulentních.

Rutiny a rituály poskytují pevné body, kterých se můžete držet. Protože samy zlé časy nejsou to, co vás ničí; zničí vás pocit, že se nemáte čeho chytit a jste vydáni napospas světu, který vámi smýká a otlouká vás o kamení v proudu času…

Všimněte si toho ve vyprávění lidí, co prožili něco opravdu náročného. Třeba těžkou nemoc nebo dlouhé věznění v lágru. Často říkají, že se na něco upnuli. Na něco třeba i zdánlivě banálního, jako že na samotce počítali dny, a že jim to pomáhalo, aby se nezbláznili.

Já sám mohu posloužit jen několika dobrými radami k práci z domova. Považuju se tak trochu za veterána tohoto stylu, protože s různými přestávkami pracuju z domu už od roku 2005. Nejdřív to zní jako úžasná výhoda: můžete dělat kdy chcete, dělat co chcete, nikdo vás nebuzeruje, že v práci máte pracovat, jedete si svým tempem…

Pak vás to dostane a zjistíte, že to takhle nejde. Že buď děláte pořád, nebo vůbec. Že pro partnera či partnerku jste „ten, kdo je doma“, a tudíž má čas dojít, zařídit, vyřešit… Na námitky se z druhé strany dozvíte „Ale já jsem v práci!“ Do hluchého telefonu pak zoufale supíte: „ale já jsem TAKY v práci, jenom při tom nesedím v kanceláři!“

Čeká vás hodně vysvětlování a hledání ideálního režimu. Ale hodně pomůže právě ta zatracovaná rutina, řád, kterého se držíte a který snadněji vysvětlíte i ostatním. Z vlastní zkušenosti doporučuju dodržovat následující pravidla:

  • Udělejte si doma „pracovní místo“. Když jste tam, pracujete, když skončíte s prací, jdete jinam. Přinejhorším to může být část stolku v obýváku.
  • Vstávejte ve stejný čas, jako kdybyste šli do práce. Dělejte všechno tak, jako byste opravdu odcházeli. 
  • Čas, který byste trávili cestou do práce, věnujte snídani - předpokládám, že jako spousta lidí za normálních okolností snídáte taky jen tak hala bala, popřípadě vůbec. Je ideální čas to změnit!
  • Oblékněte se. Do saka asi nemusíte, klidně do domácího, ale dodržte rituál oblékání. Práce z domova svádí k tomu, že časem děláte v županu, pak v pyžamu, pánové v trenýrkách, a ti, kterým je všechno jedno, i bez nich.
  • S koncem pracovní doby skončete. Jasně, jednou za čas přetáhnete a druhý den si dáte bene, ale to berte jako výjimku. Držte se rituálu.
  • Zprávy o koronaviru čtěte maximálně pět minut denně. Ideálně náš newsletter CovidINFO, kde se dozvíte, co se děje a jaké jsou aktuální zákazy v důsledku nákazy. Víc zpráv o pandemii vám jen zanese hlavu jedem.
  • Jděte na procházku, pokud to máte rádi. Sledujte seriály, čtěte knihy, zkrátka dělejte co nejvíc „normálních“ věcí, na které jste třeba normálně neměli čas…

Pokud máte restauraci, tělocvičnu nebo jiné nařízením vlády narušené podnikání, jste v nezáviděníhodné situaci, ale podle psychologů i zkušeností z první vlny pomáhá totéž: snažit se něco dělat. Klidně něco, na co nebyl celý rok čas. Cokoli, co vás vyvede z bludného kruhu neustálých starostí, co bude s lidmi, které zaměstnáváte, co bude s vámi, co ještě přijde... Sedněte si s kolegy, řekněte si, co bude a jak, a pusťte se do práce.

Zkrátka se snažte co nejvíc držet nějaké pravidelné činnosti.

Zdá se vám to málo? Tak zkuste poslechnout rabínovu radu, vyrobit si ceduli s nápisem „Takhle to nebude pořád!“ a každý den se na ni dívat.

A až pandemie skončí a život se zas vrátí do dobrých časů, tak ji hlavně nesundávejte!

SDÍLET