Dostál: Jen zděšení nestačí. Babišovi nahrává neschopnost jeho protivníků

Vratislav Dostál

29. 05. 2020 • 15:00

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Reakce na středeční volbu tří nových členů Rady České televize jsou očekávatelné. Liberálové se děsí způsobu, jakým blok vládních stran, jehož pilířem je hnutí ANO a prezident Miloš Zeman, krůček po krůčku obsazuje všechny myslitelné mocenské pozice ve státě. Babiš upevňuje moc, ale kromě toho, že tak nečiní zrovna elegantně, obnažuje jednu ze svých slabin – nedostatek kádrů. Hnutí ANO tudíž do rozličných pozic v řadě případů dosazuje přinejmenším diskutabilní figury. Co mu ale nahrává, je neschopnost jeho protivníků.

Vůbec nejpodivnější na tom je, že vrací do hry lidi napojené na Janu Bobošíkovou či rodinu Václava Klause. Možná by se okolí premiéra mělo rozvzpomenout, v čem vězí příčiny expanze hnutí ANO. Nebýt naprosté diskreditace tradičních politických stran, Babiš by zřejmě nikdy nebyl tam, kde je. Z jisté perspektivy nazřeno je tedy zvláštní, že právě toto prostředí legitimizuje. Vysvětlení by snad mohlo spočívat v tom, že si připravuje půdu pro nové spojenectví po příštích volbách. Jenomže pokud pracuje s variantou spočívající ve vzniku vlády, která bude spojovat národovecké proudy zprava doleva, pouští se na hodně tenký led. Nejen Trikolóra, ale třeba i komunisté nemají ani zdaleka jisté, že se do sněmovny dostanou.

Co Babišovi naopak nahrává, je neschopnost jeho protivníků. Městské liberální elity jsou zděšené, ke své škodě se ale nezmůžou na nic jiného, než je varování před scénářem, jenž by naši zemi posunul k režimu, který se v odborné literatuře označuje za neliberální demokracii. No, zkuste někdy navštívit Letohrad, Náchod nebo Lanškroun a pohovořit o hrozbě neliberální demokracie s místními lidmi v hospodě. Nejspíš budou kroutit hlavou. Řada z nich se bude smát a říkat, že by taky chtěli mít podobné problémy. Skoro jistě většina z nich nebude vůbec rozumět tomu, co jim říkáte. Nedávno jsem o politice v podobně velkém městě mluvil se svou vysokoškolsky vzdělanou kamarádkou, hovořili jsme hlavně o opozičních stranách, i mě zaskočilo, že si nedokázala vzpomenout na jména jejich lídrů.

Politika začíná tam, kde je konflikt. Lidé si vzpomenou na politický střet mezi Klausem a Havlem, Klausem a Zemanem, snad i na legendární souboj Topolánka s Paroubkem. A dneska? Na konflikt Babiše s kým? Lidé to vnímají tak, že je tady jeden lídr, se kterým bojuje několik malých stran. Ty strany mnohdy nedokážou ani vyjmenovat, neznají jejich programy, nechápou, v čem se liší a proč jich je tolik. Jejich roztříštěnost je pro ně matoucí, nepřehledná, nesrozumitelná. Když tedy například Tomáš Halík v reakci na středeční volbu radních ČT tvrdí, že pokud není současná opozice dostatečně rozhodná, jednotná a akční, musí vzniknout nový schopný politický subjekt, je to jako kdyby léčil chorobu látkou, která zapříčinila její vznik.

Ponechám nyní stranou český volební systém a jeho nespravedlivý přepočet hlasů na mandáty, který penalizuje malé strany a naopak posiluje ty velké. Nyní není čas na teoretizování o efektivitě vládnutí a reprezentativitě Poslanecké sněmovny. To hlavní je jinde: liberální proud, a platí to i o levici, je dílem v troskách, dílem rozdrobený, postupem času se rozlil do několika malých potůčků, jež jsou pro běžného člověka neviditelné. Je třeba najít způsob, jak z nich vznikne zase jeden, možná dva silné proudy. K tomu potřebujete charismatického lídra, který si s pochopením osvojí, že svět, řečeno s klasikem, se jinak jeví, pokud na něj nahlížíte z dobře zaopatřeného fleku v Praze, a jinak třeba z toho již zmíněného Lanškrouna v Podorlicku. Musí rozumět tomu, co lidé řeší, co je trápí, jaké jsou jejich motivace.

S tím souvisí další zásadní věc: navrhovat vznik další strany, která ještě víc rozdrobí to, co je již teď pod rozlišovací schopnosti lidí, kteří sledují politiku nanejvýš několik minut večer poté, co uspí děti, a někdy ani to ne, je nesmysl také proto, že neřeší naprosto nezbytný předpoklad porážky současného vládního bloku stran. Ten prohraje teprve tehdy, až se někomu podaří uloupnout kritickou část jeho voličů. Což se prostě neděje. Situace se daleko spíše jeví tak, že opoziční strany soupeří mezi sebou o totožné voliče. Aby se to změnilo, bude třeba učinit pro mnohé možná hodně bolestný krok: připustit si, že naše nynější krize nezapočala nástupem Babiše a Zemana k moci, nýbrž už před tím.

Jejich expanze není příčina, ale důsledek krize. Jde o systémovou reakci na selhání tradičních politických stran. ODS a ČSSD vládly pětadvacet let, v očích mnoha lidí svou šanci dostaly a prostě s ní naložily mizerně. A to nejlepší nakonec: zkuste si představit, že tito lidé velmi dobře vědí, co je Babiš zač. Jak by také ne, vždyť se o tom mluví a píše skoro všude dobrých pět let. Ti lidé tudíž vědí, jak zbohatl, jak velký ztělesňuje střet zájmů, že je predátor, který se nebojí a neštítí takřka ničeho. A přesto ho volí. Proč? Protože to všechno je v jejich očích ještě pořád lepší, než to, co zažili a mnohdy na vlastní oči viděli, když vládli jeho předchůdci. Nemají tudíž důvod sdílet zděšení třeba ODS nebo TOP 09, když po volbě Xavera, Lipovské a Matochy svolají tiskové konference, během kterých se dojímají obavami o budoucnost naší demokracie.

 

SDÍLET