Dostál: Recept pro nemohoucí opozici? Nová strana Babiše ohrozí jen stěží | info.cz

Články odjinud

Dostál: Recept pro nemohoucí opozici? Nová strana Babiše ohrozí jen stěží

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Tento týden jsme se ocitli přesně uprostřed volebního období. Včera uplynuly dva roky od sněmovních voleb, a pokud se ty příští uskuteční v řádném termínu, dělí nás od nich stejná doba. Co musí každého zaujmout, je stabilita podpory jednotlivých politických stran: aktuální předvolební preference se až na malé odchylky prakticky neliší od dva roky starých výsledků voleb. Což je samo o sobě mimořádné a zcela jistě frustrující pro odpůrce Andreje Babiše a Miloše Zemana. Základní otázka zní, kdo a kdy vnese do politiky novou dynamiku.

Je přitom zcela legitimní mluvit o tom, do jaké míry je realistické v příštích dvou letech čekat expanzi některé opoziční strany, když se to ani jedné nepodařilo v těch dvou uplynulých. Šéfredaktora Respektu Erika Taberyho nemohoucnost opozičních stran dokonce dovedla k úvaze, dle které je třeba se v politickém středu vážně zabývat myšlenkou týkající se vzniku nového politického subjektu. Tabery to tvrdí přesto, že si je vědom systémových limitů takového scénáře. Sám přiznává, že by to mělo řadu rizik, tím hlavním je další tříštění hlasů ve středu stranické soustavy a napravo od něj.

Podle něj je ale otázka, co je horší: „Jestli čekání na smrt, nebo provokativní pokus o něco nového.“ Tabery myšlenku na vznik nového subjektu opírá o situaci na Slovensku, kde se novým formacím tradičně daří, zároveň označuje nejen ODS, ale i Piráty (tedy dvě nejsilnější strany hned po hnutí ANO) za etablované strany, které podle něj mají své jisté, avšak, dodává Tabery, ať dělají cokoli, nahoru jim zatím preference nejdou. Při pohledu na ostatní opoziční formace se oprávněně nevzmůže na víc než povzdech: „Debatovat o tom, že by se měly spojit, už se ani nechce. Je to stále dokola, leží na nich příliš mnoho vrstev různých křivd a nesouladů.“

Nutno přiznat, že je svým způsobem překvapivé číst tato slova od šéfredaktora konzervativně a liberálně ukotveného týdeníku, člověk by spíše čekal trpělivou obhajobu tradičních politických stran. Na druhou stranu je třeba vzít je vážně a s pochopením. Předně nelze vyloučit, co Tabery sice nepíše, avšak také už i on dost možná předpokládá: tradiční politické strany se zdiskreditovaly, do budoucna s nimi prakticky již nelze v hlavním politickém proudu u nás počítat. Důvěru voličů promrhaly v prvních dvaceti letech po listopadu 1989, většina z nich bude už leda tak živořit na okraji. Doba bude navíc nejspíš přát nikoli zapouzdřeným a těžkopádným stranickým strukturám s těžištěm v početné členské základně, nýbrž formacím s charismatickými lídry, jejichž těžiště je v efektivní komunikaci s voliči.

Přesto platí, že by se z takového scénáře v danou chvíli ze všeho nejvíc radoval Andrej Babiš. Pouze on, respektive jeho hnutí ANO, by patrně jako jediný ze vzniku nového středového subjektu profitoval. A důvod nespočívá pouze v tříštění hlasů, je jich víc a jsou vzájemně provázané. Předně: založit politickou stranu a uspět s ní ve volbách je vcelku obtížná disciplína. Kromě jasné politické vize potřebujete zdroje, lidi, přístup do médií. Příklad Slovenska je problematický minimálně v tom ohledu, že jde o jeden volební obvod, každé politické straně tudíž stačí několik výrazných a mediálně vděčných tváří, které postaví do čela (jedné) kandidátky, a má svým způsobem vystaráno. U nás se to má jinak, přičemž je to právě český volební systém a přepočet hlasů na mandáty, který je ve vztahu k malým politickým stranám mimořádně nespravedlivý.

Česko je rozděleno do čtrnácti různě velkých volebních krajů. V každém z nich se rozděluje v závislosti na počtu voličů a jejich účasti různý počet mandátů, v těch nejmenších potřebujete na jeden mandát podstatně víc než pět procent hlasů. (V Karlovarském kraji se v roce 2017 rozdělovalo pouhých pět mandátů, tři zde obdrželo hnutí ANO, po jednom Piráti a SPD, zbytek ve sněmovně zastoupených stran ani jeden). Hlavní nespravedlnost českého volebního systému spočívá v tom, že posiluje silné na úkor slabých stran. Pro ilustraci: v roce 2006 obdrželi Zelení 6,29 procent hlasů, což pro ně znamenalo zisk pouhých šesti mandátů z dvou set, tedy jen tří procent. ODS brala v těch samých volbách přes 40 procent mandátů se ziskem 35,38 procenta hlasů.

Hranice, kde berete zhruba stejné procento mandátů jako hlasů, je okolo třinácti procent. S tím souvisí další věc: je to právě politický střed, který je tady dlouhodobě a ke škodě všech přeplněn. O podobný typ voličů zde usilují Piráti, TOP 09, STAN, snad i lidovci a z části také ODS. Systémově přitom platí, že žádná politická strana nemůže expandovat v prostoru, ve kterém nabídka převyšuje poptávku. Jinak řečeno: jaké voliče by mohla nová středová strana oslovit, kolik jich vlastně je, jaké mají preference a co jim v nabídce ostatních subjektů v danou chvíli chybí? Je to nekvalitní program, nevýrazní lídři, jejich věrohodnost, anebo ještě něco jiného, co se výše zmíněným stranám nedostává?

Data k tomu nemáme, přesto se lze aspoň o dílčí závěry pokusit: Tabery vcelku správně nepracuje s ustupující pravo-levou osou české politiky, nýbrž s konfliktem mezi tradičními politickými stranami a novými protestními či populistickými formacemi. Bez ohledu na to, že mezi tradiční – v tomto případě etablované – formace zařadil také Piráty, což je minimálně předčasné, je evidentní, že blok stran, jehož pilířem je hnutí ANO (případně osa Andrej Babiš – Miloš Zeman), disponuje mezi voliči mírnou, leč setrvale vyšší podporou. To se může sice rychle změnit například v momentě, kdy ČSSD nebo KSČM spadnou pod pět procent. V danou chvíli je ale podstatné, že i kdyby podpora obou bloků byla totožná, po přepočtu hlasů na mandáty na tom bude lépe zase ten Babišův.

Důvod je prostý: hegemonická pozice hnutí ANO znamená, že jako jediná politická strana bude i po příštích volbách profitovat z volebního systému. Má-li blok složený z tradičních stran uspět, potřebuje netříštit síly, předejít propadu svých hlasů, nedoplácet na přepočet hlasů na mandáty a hlavně najít způsob, jak oslovit aspoň část současného elektorátu své konkurence. Pokud totiž podpora ODS, TOP 09, Starostů a lidovců osciluje v součtu okolo třiceti procent hlasů (s Piráty, kteří jsou ale typologicky přece jen trochu jinde, mají dohromady okolo dvaačtyřiceti procent), je otázka, zda by nová formace mohla na tomto čísle něco dramaticky změnit. Anebo zda by to znamenalo pouhou redistribucí hlasů v rámci totožného bloku.

A vůbec, když už tady máme několik stran operujících v politickém středu, kam se poděla principiální levice, která by se z Babiše nepodělala a navíc by mohla operovat také v jeho terénu? Na společenské periferii, v odloučených regionech, mezi poraženými a zklamanými, jejichž zájmy Babiš mazaně obhospodařuje? Pokud vytáhnete paty z hlavního města, vcelku rychle pochopíte, jaké realitě lidé čelí a co je trápí. I v roce 2019 lidé touží hlavně po elementárních jistotách. Nejen že chtějí rozumět světu, ve kterém žijí, chtějí v něm také obstát, očekávají aspoň základní jistoty v zaměstnání, v bydlení, ve zdravotní péči, ve svém stáří, anebo ve vzdělání svých dětí. A kdo jiný, než levice ví, že po vlastní důstojnosti netouží pouze mladí a výkonní, nýbrž úplně každý z nás? Dnes – zdá se – skoro jenom Babiš.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud