Dostál: Zavřít, nebo otevřít o svátcích? Několik poznámek k úpadku měst | info.cz

Články odjinud

Dostál: Zavřít, nebo otevřít o svátcích? Několik poznámek k úpadku měst

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Sněmovna odmítla zrušit zákaz prodejů v obchodech o stanovených svátcích s výjimkou obchodů pro podnikatele. Podle očekávání nezaznělo nic nového. Pravice hájila svobodu podnikání, do které má stát zasahovat co nejméně, levice apelovala na ochranu zaměstnanců, kteří by měli mít možnost alespoň svátky trávit jinak, než pobytem za pokladnami a doplňováním zboží do regálů. Na problém se lze dívat i v širší perspektivě, a přitom vyloženě prakticky.

Nedá mi to, začnu trochu odjinud. Žiju v Brně, asi pětadvacet minut svižné chůze od centra. Když to jenom trochu jde, všude chodím pěšky. Během té necelé půlhodiny míjím – pokud to dobře počítám – pět lékáren. Nevím, co to vypovídá o pozdně moderní společnosti, případně o našem zdraví. V každém případě je hustota lékáren nebývalá, farmaceutický byznys evidentně kvete.

Opačně je to s nejrůznějšími malými obchody. Tak třeba: ještě před několika lety bylo možné si cestou koupit pečivo v pekárně, něco v obchůdku s ovocem a zeleninou… Dnes už není kde, ovšem obojí můžete svobodně sehnat v jednom ze dvou supermarketů v centru města.

Jiný postřeh na stejné téma: ve městě, kde jsem vyrůstal a žije tam něco přes patnáct tisíc lidí, byly před pětadvaceti lety lékárny dvě, dneska jich je tam snad šest. Pokud se všechny uživí, měl by někdo otestovat hypotézu, dle které je velká část národa závislá nejen na alkoholu, ale možná ještě více na chemických návykových látkách.

Pokud jde o kvalitu života v malých městech, sešup je mnohde patrnější než v těch větších. Zatímco vyrostlo několik obchodních center v místech, kde dříve stály fabriky, centrum je v podstatě bez života. Dodnes si vzpomínám, jak mi před časem zelinář říkal, že nakupuje banány za víc, než za kolik je prodává supermarket. Mizí masny, pekárny, cukrárny nebo večerky. Úpadek je cítit i v restauracích a hospodách.

Zpět do Brna: před časem jsem potřeboval něco opravit. Vypravil jsem se tedy do centra, kde na hlavní tepně vedoucí z vlakového nádraží na Náměstí svobody dlouhé roky sídlil proslulý obchod snad se vším, co člověk v takové chvíli potřebuje – u Cimrmana. Cestou jsem si dokonce říkal, jak je skvělé, že zatímco všechny ostatní obchody mění své majitele i sortiment, tento tradiční zůstává a je na něj spolehnutí. Na místě jsem zjistil, že mají výprodej, protože končí. Je to úpadkový jev, kvalitu života ve městě to nepochybně sníží, přestože si různé šroubky a matičky můžu takřka v libovolnou dobu pořídit na periferii Brna, v Bauhausu nebo Hornbachu.

Je tomu už hodně let, co jsem pracoval v nejmenovaném obchodu v jednom z nákupních center v Brně. A pořád si vcelku přesně pamatuji, jak se tam s lidmi zacházelo. Pokud je firma, ve které pracujete, téměř v monopolní pozici, pod tlakem nejsou pouze její zaměstnanci, ale také zbylá konkurence, dodavatelé zboží a vlastně celé odvětví. Množstevní slevy od dodavatelů jsme měli tak velké, že jsme si ve vztahu ke konkurenci mohli dovolit téměř to samé, na co doplácel zmíněný zelinář u nás v malém městě. Dneska je to už myslím jiné, ale ani zaměstnance tady tehdy nikdo nešetřil.

S praxí supermarketů je to ale i jinak složité. Před časem jsem kvůli článku mluvil s jedním podnikatelem a ne zrovna zanedbatelným zaměstnavatelem, jehož slova jsme tehdy nezveřejnili. Co říkal, by mělo v debatě o praxi velkých obchodů zaznít aspoň anonymně. Neuvedu jeho jméno, ani firmu, natož obor podnikaní. Jen svědectví o tom, jak se mu zužuje manévrovací prostor vinou velkých hráčů. „Dřív jsme výrobky vymýšleli, byl prostor pro nějakou invenci, dodávali jsme je pak do obchodů přes dealery, dodávali jsme nejen do malých krámků, ale i do větších českých marketů. Tehdy to bylo tak, že marže zůstávala firmě. Dneska trh ovládají čtyři nebo pět sítí, která provádějí velice zúžená výběrová řízení. A marže se scvrkla z nějakých třiceti až čtyřiceti procent na pět až osm procent.“

A dále: „Všude navíc trvají na tříměsíční splatnosti faktur. Tudíž jsme to my, kdo vydává peníze, protože platíme vždy další měsíc DPH, čímž se, pokud jde o finanční tok, dostáváme do mínusu. Jsme tam fakticky jako holí v trní. Nedávno jsme se dokonce setkali s tím, že Němci mají svoje provozy v Polsku, a nám bylo řečeno, že pokud nepřistoupíme na jejich ceny, tak od nás výrobek nevezmou. Co je ale třeba také dodat, je fakt, že ty supermarkety prodají obrovské množství těch výrobků. A za ty tři měsíce skutečně zaplatí.“

Na otázku, zda tyto velké řetězce mají sílu vynutit si vrácení neprodaného zboží, odpověděl, že to platí pouze pro sezónní zboží. Ale s dovětkem: „Naobjednají obrovské množství zboží, my z něj zaplatíme hned druhý měsíc DPH, oni faktury až po třech měsících, no a to, co neprodají, nám v listopadu vrátí. Jinak řečeno, tíhu toho obchodu, jeho riziko, oni systematicky převádějí na nás, na výrobce a dodavatele.“

Následovala logická otázka, kolik procent jejich zboží nyní odebírají supermarkety? Odpověď je zdrcující: Devadesát procent. Jinak řečeno, šermujeme prospěšností trhu, mnohde je to ale tak, že prostor naprosto ovládly nadnárodní korporace. V maloobchodě typicky. Stačí se projít náhodně vybraným městem…

Jistě, máme svobodu vybrat si mezi Tescem, Billou nebo Albertem a několika dalšími řetězci, které často stojí kdesi za městem a lákají nás k návštěvě prakticky v kteroukoli denní hodinu. Kvalita života je ale také jinde a nesouvisí jenom s tím, zda budou prodavačky aspoň o svátcích se svými dětmi. Je to patrné obzvláště ve městech, která jsou situovaná v pásmu bývalých Sudet. Nekoupíte tam věci, které jste měli ještě před několika lety standardně po ruce, mnohdy už ani není kam jít za kulturou nebo na dobrou večeři. Pokud ale náhodou trpíte opuštěností, úzkostmi a depresemi, lékáren, kde vám rádi něco prodají, je tam jako hub po dešti.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud