Erdoğanovo prohlášení o vyhoštění deseti velvyslanců ukazuje spíše na jeho nervozitu a nejistotu než sílu

Erik Siegl

Vyhoštění velvyslance hostitelskou zemí je v diplomacii krajním řešením. Nyní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan vyhlásil, že deset ambasadorů včetně toho amerického, německého a francouzského si má sbalit kufry, protože údajně zasahují do vnitřních záležitostí jeho země. I když velvyslanci ještě čekají na potvrzení tohoto kroku ministerstvem zahraničí, jde už jen o formalitu. Ačkoliv totiž může mít v Ankaře mnoho lidí z prezidentova okruhu na takto extrémní krok jiný názor, systém vlády jednoho muže by popřel princip svého fungování, pokud by k vyhoštění v nejbližších dnech nedošlo.

Spouštěčem (nikoliv však důvodem) tohoto bezprecedentního kroku se stala jasná, ale z dosavadních apelů nikterak vybočující výzva ohledně čtyři roky vězněného podnikatele a filantropa Osmana Kavala. Velvyslanci USA, Kanady, Francie, Německa a skandinávských zemí ve svém prohlášení vyzvali k „rychlému a spravedlivému řešení“ jeho případu. Kavalovo trestní stíhání vypovídá mnohé o celkovém stavu lidských práv v zemi, jak jsem o něm nedávno psal i na INFO.CZ

V posledním prohlášení desítka velvyslanců poukazuje na velmi jasné stanovisko Evropského soudu pro lidská práva při Radě Evropy z roku 2019, že Kavala je účelově stíhán jako kritik vlády, či na skutečnost, že ho osvobodil i turecký soud, aby proti němu vzápětí vznesl prokurátor řadu jiných obvinění včetně „oblíbeného“ paragrafu za přípravu státního převratu. Osman Kavala, Erdoğanem nazývaný „teroristou“ či „pobočníkem George Sorose“, ani po čtyřech letech ve vězení nestanul před soudem. V tomto ohledu není jeho případ zdaleka jediný, zcela jistě je ale ten nejznámější.

Současná roztržka by mohla být svého druhu dobrou zprávou. Potvrzuje, že alespoň část evropských zemí (konkrétně Německo, Francie a Skandinávie) stále nerezignovala na obhajobu principů právního státu a lidských práv v Turecku. Někdo to může nazývat dvojitými standardy, ale od země, která přímo zasahuje do Evropy a je stále formálním kandidátem na členství v EU, lze očekávat více než od Saúdské Arábie či Egypta. Takový postoj nepochybně povzbuzuje vzdorující turecké demokraty a místy velmi tvrdě potlačovanou politickou opozici obecně.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jak interpretovat Erdoganovu reakci vzhledem k nadcházejícím tureckým volbám?
  • Proč turecký prezident zvolil nejtvrdší možný krok, který diplomacie zná?
  • A kam by se v této diplomatické přestřelce mělo postavit Česko?
sinfin.digital