Vánoční svátky přinesly možná největší změnu v unijní zahraniční politice za mnoho let – EU podepsala na poslední chvíli investiční dohodu s Čínou. Přestože její schvalování musí ještě projít Evropským parlamentem a členskými státy, jde o mimořádnou událost, která zmátla nejednoho experta. Zatímco jedni tvrdí, že Evropská unie podlehla Číně a skočila do náručí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, druzí hovoří o rostoucím evropském sebevědomí, kdy EU přestala být americkou loutkou ve světové politice a vydala se vlastní cestou. Je velmi složité rozklíčovat, který tábor je blíže skutečnosti, protože jde o velmi komplexní problém – pokusím se ho shrnout v několika bodech.
1) Dohoda potvrzuje dominantní roli Německa a kancléřky Angely Merkelové v evropské politice. Německo v době podpisu dohody předsedalo Evropské unii, šéfka Evropské komise je Němka Ursula von der Leyenová a jednání s Číňany vedla generální ředitelka Evropské komise pro obchod Sabine Weyandová, rovněž Němka. Samotná dohoda je tak ukázkou dlouhodobého pragmatismu německé zahraniční politiky, v níž obchod hraje prim. A je jedno, jestli jde o Čínu nebo o Rusko. Francouzský prezident Emmanuel Macron je sice součástí německo-francouzského „motoru“ EU, ale v tomto případě hrál druhé housle. Dohoda se nelíbí celé řadě států (zejména Polsku), protože se cítí být převálcovány Německem. Na druhou stranu dodávám, že je to po hodně dlouhé době, kdy EU vystoupila sebevědomě, pragmaticky a prosadila směrem k Číně mnohem více než kterýkoliv jiný stát světa. Po tom ostatně hlavní zastánci Evropské unie dlouhodobě volají a jejich kritika této dohody působí trochu úsměvně. K tomu ovšem později.
2) Dohoda EU-Čína je jasnou prohrou amerického prezidenta Joe Bidena. Ten ještě před nástupem do úřadu volal po společném postupu proti Číně, ale mnoho z něj nezbylo. Na to upozorňuje i celá řada amerických médií a expertů. Odcházející prezident Donald Trump postupoval vůči Číně velmi tvrdě, přičemž řadu členských států EU nutil k témuž. Je symbolické, že dohoda EU-Čína přichází v závěru jeho prezidentství. Na první pohled to může působit až jako provokace. Víme, že vztahy Německa s Trumpovou administrativou byly poměrně vyhrocené a jak vidno, Berlín si z toho mnoho nedělá. A už vůbec si nedělá starosti s nastupující administrativou Joea Bidena. Američané vnímají Čínu jako úhlavního nepřítele západní civilizace, Evropská unie se zjevně chce vydat vlastní cestou. Nepochybně budeme svědky zvýšené aktivity americké administrativy v některých členských státech EU, jejímž cílem bude shození investiční smlouvy.
