Evropané přichystali Bidenovi „hořkou pilulku“. Ukazuje dohoda s Čínou rostoucí sebevědomí unijní sedmadvacítky?

02. 01. 2021 • 13:00
Vánoční svátky přinesly možná největší změnu v unijní zahraniční politice za mnoho let – EU podepsala na poslední chvíli investiční dohodu s Čínou. Přestože její schvalování musí ještě projít Evropským parlamentem a členskými státy, jde o mimořádnou událost, která zmátla nejednoho experta. Zatímco jedni tvrdí, že Evropská unie podlehla Číně a skočila do náručí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, druzí hovoří o rostoucím evropském sebevědomí, kdy EU přestala být americkou loutkou ve světové politice a vydala se vlastní cestou. Je velmi složité rozklíčovat, který tábor je blíže skutečnosti, protože jde o velmi komplexní problém – pokusím se ho shrnout v několika bodech.

1) Dohoda potvrzuje dominantní roli Německa a kancléřky Angely Merkelové v evropské politice. Německo v době podpisu dohody předsedalo Evropské unii, šéfka Evropské komise je Němka Ursula von der Leyenová a jednání s Číňany vedla generální ředitelka Evropské komise pro obchod Sabine Weyandová, rovněž Němka. Samotná dohoda je tak ukázkou dlouhodobého pragmatismu německé zahraniční politiky, v níž obchod hraje prim. A je jedno, jestli jde o Čínu nebo o Rusko. Francouzský prezident Emmanuel Macron je sice součástí německo-francouzského „motoru“ EU, ale v tomto případě hrál druhé housle. Dohoda se nelíbí celé řadě států (zejména Polsku), protože se cítí být převálcovány Německem. Na druhou stranu dodávám, že je to po hodně dlouhé době, kdy EU vystoupila sebevědomě, pragmaticky a prosadila směrem k Číně mnohem více než kterýkoliv jiný stát světa. Po tom ostatně hlavní zastánci Evropské unie dlouhodobě volají a jejich kritika této dohody působí trochu úsměvně. K tomu ovšem později.

2) Dohoda EU-Čína je jasnou prohrou amerického prezidenta Joe Bidena. Ten ještě před nástupem do úřadu volal po společném postupu proti Číně, ale mnoho z něj nezbylo. Na to upozorňuje i celá řada amerických médií a expertů. Odcházející prezident Donald Trump postupoval vůči Číně velmi tvrdě, přičemž řadu členských států EU nutil k témuž. Je symbolické, že dohoda EU-Čína přichází v závěru jeho prezidentství. Na první pohled to může působit až jako provokace. Víme, že vztahy Německa s Trumpovou administrativou byly poměrně vyhrocené a jak vidno, Berlín si z toho mnoho nedělá. A už vůbec si nedělá starosti s nastupující administrativou Joea Bidena. Američané vnímají Čínu jako úhlavního nepřítele západní civilizace, Evropská unie se zjevně chce vydat vlastní cestou. Nepochybně budeme svědky zvýšené aktivity americké administrativy v některých členských státech EU, jejímž cílem bude shození investiční smlouvy. 

3) Je s podivem, že samotná obchodní jednání někoho překvapila. Stojí za připomenutí, že probíhala celkem sedm let, což není zrovna málo. Některé členské státy poukazují na to, že mandát Evropské komise k jednání je právě kvůli tomu nesnesitelně zastaralý, protože svět se během posledních let zcela proměnil. To je nepochybně pravda, přesto je nutné zdůraznit, že Evropská unie prosadila vůči Číně mnohem více než USA během Trumpova prezidentství. Zatímco Trump volil přímou konfrontaci, EU volila trpělivá jednání. Unijní přístup se ve výsledku ukázal jako mnohem úspěšnější, protože Evropané od Číňanů získali velmi zajímavé podmínky přístupu na čínský trh, k nimž se Američané ani nepřiblížili. Vyhráli ovšem i Číňané. Čínský prezident Si Ťin-pching si nepochybně uvědomuje, že totální izolace by pro něj nebyla příliš výhodná a většími ústupky se mu podařilo zasadit citelnou ránu vztahům EU-USA.

4) USA během prezidentování Baracka Obamy obrátily svou pozornost od Evropy do Asie. Trump v tomto trendu pokračoval a postupoval tímto směrem ještě výrazněji. Jaký je výsledek? Evropské diplomacii se podařilo uzavřít několik obchodních dohod s asijskými zeměmi – s Jižní Koreou, Japonskem či Vietnamem a nyní i s Čínou. O dalších dohodách se jedná, mimo jiné s Thajskem. Ve výsledku je evropská diplomacie v Asii možná nenápadná, ale velmi úspěšná. EU se v Asii profiluje jako výrazný hráč, zatímco Spojené státy jdou od jednoho problému k druhému. Před několika lety by takový vývoj asi nečekali ani největší optimisté, nebo pesimisté, záleží na tom, v jakém táboře se zrovna nacházíte.

5) Pravdou je, že rostoucí pragmatismus a německý přístup v EU znamená jediné. Lidská práva zůstávají na druhé koleji, přestože evropská sedmadvacítka byla vnímána jako jejich hlavní globální zastánce. To už neplatí, dá se dokonce říct, že USA jsou nyní ve světě hlasitějším zastáncem lidských práv než Evropská unie. Minimálně pokud jde o slovní vyjádření. Dohoda EU-Čína byla oznámena v době, kdy Čína tvrdě zasahuje proti prodemokratickým aktivistům v Hongkongu a přiznejme si, že životními podmínkami Ujgurů se také nikdo příliš neobtěžoval. Pokud dění v EU sledujete pozorně, nemůže to pro vás být takové překvapení. EU je velmi pragmatická i k dění na Ukrajině či v Bělorusku.

6) Některé členské státy EU dohodu kritizují, zejména Itálie, Polsko, Belgie a Španělsko. Pravda je ovšem taková, že kterákoliv z výše jmenovaných zemí mohla jednání s Pekingem zastavit a zablokovat. Nestalo se tak. Jde o další vítězství pragmatismu, přestože stále není vyloučeno, že k odmítnutí dohody dojde v některém z národních parlamentů. Zajímavé bude sledovat i dění v Česku. Vláda Andreje Babiše měla velmi dobré vztahy s USA, ale zatím se do kritiky dohody s Čínou nepustila. Osobně bych si tipnul, že ani nepustí. Je ovšem nepochybné, že média, někteří politici a neziskovky spustí palbu spolu s tím, jak se bude zvyšovat americký tlak na odmítnutí dohody. Bude to zajímavý moment, protože se dá čekat tvrdá kritika i z výrazně proevropského tábora.

    Závěr výše uvedených bodů je poměrně jednoznačný. Pokud jste si přáli sebevědomější roli Evropské unie ve světě, váš sen se nepochybně zhmotnil. Pravdou také je, že vyhrála i Čína a Spojené státy naopak prohrály. To se vám líbit nemusí, ale pokud chce EU jít vlastní cestou, nikdy nebudou všichni spokojeni. Ani bezmezní zastánci evropské sedmadvacítky.