Havlíček: Justice by mohla zrychlit díky „mladým“ sedmdesátníkům i létajícím soudcům

Karel Havlíček

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Před několika dny vydalo ministerstvo spravedlnosti výroční statistickou zprávu o stavu české justice. Jenom shodou okolností jsem týž den slyšel, že se do profesního časopisu Soudce připravuje rozhovor s Mojmírem Putnou, protože Ctihodnost v letošním roce dovršuje sedmdesátku, což je věkový limit, který končí soudcovskou kariéru (s výjimkou Ústavního soudu) – a basta! Kdo Mojmíra Putnu, soudce Nejvyššího soudu, šviháka s krouceným knírem jako z dob dávné monarchie, nezná, zapamatoval by si ho snadno během prvního setkání, dokonce patrně během prvních vět. A zdaleka nejen kvůli tomu kníru, spíš pro neotřelé názory, pro soudcovskou zkušenost, která z něj prýští, pro schopnost vášnivých debat o justici i právu, zkrátka pro nepřehlédnutelnou osobnost. Ministerská statistika a zpráva o Putnově sedmdesátce zdánlivě nemají mnoho společného. Ovšem jen zdánlivě.

Napadlo mě v této souvislosti, jak to vůbec máme v justici s těmi osobnostmi a jak se k nim společnost chová. Jistěže nikdo není dokonalý, ale kdyby se vyzkoušela tahle otázka ve veřejnosti, obávám se, že by se našel (a to jsem asi optimista) možná jeden z tisíce, kdo dokáže třeba vyjmenovat sedm vrcholných představitelů soudnictví: předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu, předsedu a místopředsedu Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Když se běžného občana zeptáte, kdo řídí soudnictví, s velkou pravděpodobností vám řekne, že ministryně spravedlnosti. Marie Benešová je politička a politici se bez mediální známosti neobejdou, v dobrém i zlém.

Benešová začala s reformou justice. Sice beze změn zákonů, ale o to účinněji

sinfin.digital