Holec: ČSSD nevytáhne z bryndy Babiš. Bratrovraždění musí ukončit sama | info.cz

Články odjinud

Holec: ČSSD nevytáhne z bryndy Babiš. Bratrovraždění musí ukončit sama

KOMENTÁŘ PETRA HOLCE | ČSSD má štěstí v neštěstí. Spor o jejího (ne)ministra kultury Antonína Staňka jako obvykle přerostl ve spor o prezidenta Miloše Zemana, jenž se uchýlil k menšímu ústavnímu puči, když Staňka odmítá odvolat. Z pachatele se tak rázem stala mediální oběť. Přitom právě (ne)výměna Staňka nejvíc ilustruje míru toxického rozkladu ČSSD, již už drží pohromadě snad jen vzájemná nenávist.

Šéf ČSSD Jan Hamáček nejdřív Staňka veřejně podporoval, kde mohl. A to i poté, co se kvůli odvolání šéfa Národní galerie Jiřího Fajta začali bouřit obvyklí podezřelí z umělecké „fronty“, kteří vždy mají po ruce nějakou petici. Mezi Lidovým domem a Hradem totiž platila dohoda, že ČSSD Staňka neodvolá do konce května. Až najednou přišel do televize první místopředseda strany Roman Onderka, jemuž se tahle funkce tak nějak přihodila, a prostě řekl, že by Staněk měl skončit.  

Přesně od té doby se táhne poslední ministerská agónie ČSSD, jež nápadně připomíná ministerskou agónii s Miroslavem Pochem, kterého Zeman pro změnu odmítl jmenovat ministrem zahraničí. Ta ČSSD postihla vloni v létě a být hlavounem strany, dávám si proto na léto radši pozor. V kauze Staněk ovšem nejde o Staňka, mohl by to být kdokoli: ministr kultury byl prostě jen v nesprávný čas na nesprávném místě, jak se v politice stává.

Za Onderkou totiž stojí zákulisní hráči ze severní Moravy, kteří neuznávají Hamáčka. Nejen díky nim šéf ČSSD straně úplně nešéfuje a partaj se ocitla v situaci, kdy ji vedou všichni a nikdo. I Titanic měl kdysi jasnějšího kormidelníka. Problém je, že ČSSD touhle chorobou trpí už od jara 2011, tedy dlouhých osm let. Jenže místo léčby nemoc jen metastázuje. Rozklad ČSSD začal po pádu Jiřího Paroubka, posledního silného vůdce, kterého v Lidovém domě viděli a taky respektovali, i když jeho management často připomínal balkánský cirkus.

Po jeho rezignaci se o vedení strany prali Bohuslav Sobotka s Michalem Haškem a volební sjezd v roce 2011 to vyřešil tím, že předsedou udělal Sobotku, jemuž dal k ruce Haška. „Kindermanagement“, jak novému duu ve straně posměšně říkali, se ukázal jako dobrý tandem: už po volbách v roce 2013 Hašek odměnil Sobotku tzv. lánským pučem, který ho měl vyhnat z čela ČSSD. Jenže nevyhnal. Sobotka zůstal šéfem ČSSD a navrch se stal i zoufale slabým premiérem, což voliči v posledních sněmovních volbách ocenili sedmi procenty.

Ta sice schytala v roce 2013 i ODS, jejímž opozičním zmrtvýchvstání se někteří v ČSSD chtějí inspirovat. Jenže tahle paralela kulhá. Navzdory stejnému sedmiprocentnímu výprasku ODS nikdy nebyla v tak bídné situaci jako ČSSD a navíc ještě prokázala větší odvahu k očistě. ODS se nikdy nepropadla na úroveň „bandy divochů“, co po sobě jdou hlava nehlava. Hned po volebním debaklu taky sebrala odvahu k personální obměně a místo bratrovraždění se v zoufalosti sjednotila.

To v ČSSD na to jdou v rámci „inspirace“ ODS opačně: dál jen recyklují stejné kádry a čím víc si na všech sjezdech a v referendech slibují jednotu a respektování jejich výsledků, tím víc se hádají. Výsledkem je nejen agónie s Pochem a Staňkem, ale i další volební debakly a hrozba vypadnutí ze sněmovny. Navíc ODS se trefila i s opozicí: v roce 2013 sice do sněmovny poprvé pronikl Tomio Okamura, ten se ale záhy nejvíc zabýval rozkladem vlastního Úsvitu. A sebedestrukci se začala věnovat i TOP 09, jež v roce 2017 málem neprolezla do sněmovny. I díky tomu se ODS stala hlavním opozičním hlasem.

V dnešní opozici by ale ČSSD nejspíš žádný hlas neměla. V „protibabišovském bloku“, který je hlavním opozičním hlasem, by jako Babišův dvojnásobný koaliční partner působila stejně věrohodně jako veřejná pokání Miroslava Kalouska. A na rozdíl od SPD, Pirátů i Trikolóry nemá ani silné opoziční téma, ani lídra. ČSSD se romanticky chlácholí dobou, kdy opozice byla ideologická a z Lidového domu tradičně chodily sliby v podobě rozdávání peněz. Jenže to je dávná minulost.

Dnešní opozice pěstuje zhruba trojí politiku: zaprvé boje za demokracii (demoblok), zadruhé generační (Piráti) a zatřetí národní identity (SPD a Trikolóra). ČSSD ani jedno neumí, ani kdyby si Onderka nechal na hlavě udělat dredy. Jediný hlas dnes ČSSD dává vláda, byť jeho síla závisí na velkorysosti dominantního ANO. Problém je, že ho strana často využívá k tak ničivé kakofonii, že ji chtějí poslouchat už jen masochisti.

A i těch ubývá, jak ukazují poslední volby, protože i bolest má své hranice. ČSSD se během osmi let vmanévrovala do situace, kdy se bez ní obejde vláda i opozice a z bryndy na Pražském hradě ji musí tahat nenáviděný Babiš. To chce talent, jaký naše politika nepamatuje. Zeman samozřejmě ČSSD vždy rád nabídne pomocnou ruku destrukce, je to politický sadista. Nejvíc se ale strana zničila sama. I proto si sama musí i pomoct, Babiš ji určitě nespasí. Pokud ovšem není pozdě.  

     

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud