KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tak už se nám to zase blíží. Fatální přímá volba prezidenta, která už dvakrát nepřinesla nic dobrého a pouze zbytečně rozdělila národ. Nyní nás čeká potřetí a naděje, že by to tentokrát bylo lepší, se limitně blíží nule. Zkusme si alespoň říct, jakého prezidenta bychom ideálně potřebovali. Přesto, že ho nejspíše mít nebudeme – nebo snad právě proto. Měl by umět prosazovat tři hodnoty: sílu, chytrost a jednotu.
Prezident v parlamentní republice bývá ceremoniální funkce. Má být oním obligátně zmiňovaným „kladečem věnců“, symbolickou hlavou státu, reprezentantem její nezávislosti a suverenity. A to bez ohledu na to, zda je volen přímo, jako v Rakousku, či nepřímo, jako v Německu. Jenomže to není náš případ, u nás od Masarykových dob Hrad stále zůstává sídlem panovníka, k němuž se upínají řádově větší naděje a ambice občanů, než k berlínskému Bellevue Palace či vídeňskému Hofburgu.
Nyní si tedy už potřetí vybereme nástupce českých králů přímo. Zapomeňme na reálné kompetence hlavy státu, ty skutečně nejsou v tomto typu klání důležité. Jako vždy budou voliči chtít slyšet recepty na aktuální problémy, přestože je prezident nemůže vyřešit a vlastně ani řešit. Tentokrát je alespoň naděje, že půjde o reálně důležité téma, jímž je energetická bída a drahota. Protože první volby ve finále rozhodla nenávist k Němcům a ty druhé k migrantům.
V letech 2013 i 2018 se národ rozdělil na dva tábory. Na ty, kteří schvalují porevoluční prozápadní směřování a ty, kteří se cítí být „poraženi listopadem“ a spíše než uchování svobody řeší zlepšení své sociální situace. Toto základní dělení platí i nyní, přeci jen zde však najdeme zásadní rozdíl. Miloš Zeman mohl těžit z toho, že se mu pokaždé podařilo nastavit agendu tak, aby pro něj byla výhodná a jeho soupeře předem diskvalifikovala. Karel Schwarzenberg i Jiří Drahoš se museli bránit jeho útokům a sami na něj neměli žádné „kladivo“.
