KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Do voleb prezidenta zbývá rok. To je příliš brzo na to, abychom hodnotili šance jednotlivých adeptů, jejichž jména se objevují ve veřejném prostoru. Ale je to tak akorát doba říci si, jaké parametry by měl mít ten, nebo ta, kdo vrátí Českou republiku na cestu polistopadového vývoje a udělá tečku za zemanismem.
Minulé
dvoje volby ukázaly pár věcí. Za prvé, tábor „poražených
listopadem“ je sice slabší, ale jednotný. Za druhé, občanští
kandidáti jsou v nevýhodě. Jednak proto, že se hlasy mezi nimi
tříští, jednak ve druhém kole mají menší šanci přitáhnout
další voliče než těžká politická váha. Za třetí, ani velký
státník za demokraty nevyhraje, pokud se o něm „špatně mluví“,
neboť jejich příznivci jsou citliví i na pouhé fámy a pomluvy.
Za čtvrté, u adepta „druhého Česka“ to naopak nevadí, špatná
pověst mu může dokonce pomoci.
Každá
volba je samozřejmě jiná. Zejména proto, že záleží na tom,
kdo se jí účastní. Nicméně některé obecné zákonitosti se
nemění a i před příštím výběrem hlavy státu jsou karty
rozdány jasně (byť některé zůstávají stále v balíčku).
Jaký je tedy počáteční rámec hry? Vynechme jména, protože
opravdu platí, že dokud není seznam uzavřený, nelze rozumně
hodnotit šance těch, jejichž jména padají. Ve Francii zásadně
zamíchal pořadím vstup politického komentátora Érica Zemmoura do souboje o Elysejský palác.
Vezměme to tedy obecně.
I na vládě záleží
Ten, kdo se postaví do čela zemanovsko-babišovského tábora, má velkou šanci projít do druhého kola, protože tito voliči neradi drobí podporu, a pokud jeden adept bude silnější než ostatní, pobere v prvním kole prakticky vše. Dokonce může postoupit i z prvního místa, pokud proti němu nebude stát jeden jasný kandidát demokratů. Nemá však šanci získat většinu, pokud neudělá Pětka zásadní chyby, nerozmělní své hlasy a nerozhádá se, a následně tím nezpůsobí roztržku i mezi voliči.
