Johnsonovo hongkongské tápání na pomezí realismu a idealismu

 FOTO: Reuters

Gerald Power

21. 07. 2020 • 16:57
KOMENTÁŘ GERALDA POWERA | Velká Británie udělí právo pobytu bezmála 3 milionům obyvatel Hongkongu. Tak vypadá plán, který představil ministerský předseda Boris Johnson. Opatření se má týkat především osob s britským zámořským pasem. Ostrovní království tímto krokem vyjadřuje ostrý nesouhlas s novým zákonem schváleným 30. června 2020 Komunistickou stranou Číny. Díky němu získal Peking pravomoc trestat politické demonstranty doživotním vězením. Legislativa už nepřihlíží k formě protestu. Stejné následky dopadnou i na poklidná shromáždění.

Vztahy mezi Velkou Británií, Čínou a Hongkongem byly historicky vždy velmi komplikované a spletité. Nynější rozhodnutí Johnsonova kabinetu to jen potvrzuje. Už za dob viktoriánského imperialismu, v roce 1898, uzavřela monarchie s Čínou dohodu, kterou jí byl Hongkong de facto pronajat na následujících 99 let. Spojené království tak získalo strategickou državu ve východoasijském regionu. Z tohoto ujednání ale profitovali zejména místní obyvatelé. Pod novým režimem jim západoevropská velmoc zaručovala široké spektrum právních a politických svobod. Tedy něco, na co nebyli od Číny zvyklí.

V roce 1984 platnost britsko-čínské smlouvy pomalu končila. Strany zahájily vyjednávání – Británii v nich reprezentovala premiérka Margaret Thatcherová, zájmy Číny hájil vůdce Teng Siao-pching. Výsledkem bylo přijetí zásady „jedna země, dva systémy“. O více než 10 let později se evropská monarchie vzdala jakýchkoliv ambicí nárokovat si suverenitu nad ostrovem. Čína reagovala závazkem respektování hongkongské autonomie a svobody po dobu příštích 50 let.

Dopustili bychom se velké chyby, kdybychom na dnešní Čínu pohlíželi stejnou optikou jako v 80. letech minulého století. Dnes vidíme neustále expandující velmoc s agresivní zahraniční politikou. S tím souvisí přesvědčení, že suverenitu je třeba uplatňovat i v těch oblastech, které čínské vládní vrstvy jednostranně považují za součást země. Mezi ty řadí právě Hongkong, ale také Tchaj-wan, Jihočínské moře nebo himalájskou hranici s Indií.

Čína v nedávné minulosti opakovaně útočila na specifický statut Hongkongu. Prozatím bezvýsledně, protože se vždy setkala s odporem angažovaného demokratického hnutí. Tyto aktivity však podněcují čím dál častější nostalgické nálady po nadvládě britské monarchie. Kritikové režimu tak dokáží ocenit i poslední nabídku premiéra Johnsona. Vnímají ji jako projev sounáležitosti s hongkongskými disidenty.

Britské království se ale vystavuje nebezpečí pošlapání velice křehkých vztahů s Čínskou lidovou republikou. Johnsonovi předchůdci v Downing Street 10 byli spíš zdrženliví. K tématu autonomie Hongkongu se raději nevyjadřovali. Abychom pochopili proč, musíme se ohlédnout zpět do doby, kdy v čele vlády stál labourista Tony Blair, který platil za jednoho z nejhlasitějších zastánců ideologie idealismu v zahraniční politice. To, jak neúspěšně se jeho administrativa vypořádala s válkou v Iráku, ale přineslo vystřízlivění. Britové jsou od té doby k idealismu skeptičtí.

Problematická je i provázanost britské a čínské ekonomiky. Konkrétně pak stav, kdy je Spojené království na čínském obchodu a technologiích prakticky závislé. Monarchii tak nezbývá moc prostředků, jichž by mohla k vyvíjení nátlaku na světovou supervelmoc využít. S cílem udržení dobrých vztahů se země na začátku letošního roku dostala do sporu i s jedním ze svých tradičních spojenců – Spojenými státy americkými. Navzdory jejich varováním a protestům podpořila britská vláda zapojení technologického gigantu Huawei do procesu výstavby 5G síťové infrastruktury. Tento postup později přehodnotila. Teď Johnsonův kabinet rozhodl, že operátorům zakáže využívat jakékoliv služby poskytované Huawei.

Naivní idealismus versus realismus – jedna z odvěkých debat mezinárodních vztahů. Johnson však našel vlastní cestu, kterou bychom mohli označit za principiální pragmatismus. Podle Dominica Raaba, britského ministra zahraničních věcí, je nabídka azylu zdviženým ukazováčkem. Británie tak vysílá signál mezinárodnímu společenství, že Peking porušil zahraniční normy. Došlo totiž k prolomení ujednané zásady „jedna země, dva systémy“ a ostatní aktéři světové politiky by to rozhodně neměli ignorovat. Újmy by tak měla doznat zejména reputace Číny u jejích partnerů.

Nevystavují se tím zbytečnému riziku spíš Britové? Odpověď z Číny na sebe totiž nenechala dlouho čekat – tamní šéf diplomacie prohlásil, že Spojené království „ponese veškerou odpovědnost“ za následky svých slibů. Na první pohled vágní, přesto implicitně výhružné varování. Situaci nepomáhá ani řada nevyjasněných otázek ohledně postavení Hongkongu a toho, jak jej vnímají nejen západoevropské státy. Velká Británie bude v této věci potřebovat partnery. Pokud ji nepodpoří jednotná aliance velmocí západního světa, pravděpodobně Johnsonovy sliby zůstanou opravdu jen v teoretické rovině.

Autor vyučuje na Fakultě humanitních a sociálních studií Anglo-American University v Praze (AAU).

SDÍLET