Johnsonovo hongkongské tápání na pomezí realismu a idealismu

Gerald Power

KOMENTÁŘ GERALDA POWERA | Velká Británie udělí právo pobytu bezmála 3 milionům obyvatel Hongkongu. Tak vypadá plán, který představil ministerský předseda Boris Johnson. Opatření se má týkat především osob s britským zámořským pasem. Ostrovní království tímto krokem vyjadřuje ostrý nesouhlas s novým zákonem schváleným 30. června 2020 Komunistickou stranou Číny. Díky němu získal Peking pravomoc trestat politické demonstranty doživotním vězením. Legislativa už nepřihlíží k formě protestu. Stejné následky dopadnou i na poklidná shromáždění.

Vztahy mezi Velkou Británií, Čínou a Hongkongem byly historicky vždy velmi komplikované a spletité. Nynější rozhodnutí Johnsonova kabinetu to jen potvrzuje. Už za dob viktoriánského imperialismu, v roce 1898, uzavřela monarchie s Čínou dohodu, kterou jí byl Hongkong de facto pronajat na následujících 99 let. Spojené království tak získalo strategickou državu ve východoasijském regionu. Z tohoto ujednání ale profitovali zejména místní obyvatelé. Pod novým režimem jim západoevropská velmoc zaručovala široké spektrum právních a politických svobod. Tedy něco, na co nebyli od Číny zvyklí.

V roce 1984 platnost britsko-čínské smlouvy pomalu končila. Strany zahájily vyjednávání – Británii v nich reprezentovala premiérka Margaret Thatcherová, zájmy Číny hájil vůdce Teng Siao-pching. Výsledkem bylo přijetí zásady „jedna země, dva systémy“. O více než 10 let později se evropská monarchie vzdala jakýchkoliv ambicí nárokovat si suverenitu nad ostrovem. Čína reagovala závazkem respektování hongkongské autonomie a svobody po dobu příštích 50 let.

Dopustili bychom se velké chyby, kdybychom na dnešní Čínu pohlíželi stejnou optikou jako v 80. letech minulého století. Dnes vidíme neustále expandující velmoc s agresivní zahraniční politikou. S tím souvisí přesvědčení, že suverenitu je třeba uplatňovat i v těch oblastech, které čínské vládní vrstvy jednostranně považují za součást země. Mezi ty řadí právě Hongkong, ale také Tchaj-wan, Jihočínské moře nebo himalájskou hranici s Indií.

Čína v nedávné minulosti opakovaně útočila na specifický statut Hongkongu. Prozatím bezvýsledně, protože se vždy setkala s odporem angažovaného demokratického hnutí. Tyto aktivity však podněcují čím dál častější nostalgické nálady po nadvládě britské monarchie. Kritikové režimu tak dokáží ocenit i poslední nabídku premiéra Johnsona. Vnímají ji jako projev sounáležitosti s hongkongskými disidenty.

Britské království se ale vystavuje nebezpečí pošlapání velice křehkých vztahů s Čínskou lidovou republikou. Johnsonovi předchůdci v Downing Street 10 byli spíš zdrženliví. K tématu autonomie Hongkongu se raději nevyjadřovali. Abychom pochopili proč, musíme se ohlédnout zpět do doby, kdy v čele vlády stál labourista Tony Blair, který platil za jednoho z nejhlasitějších zastánců ideologie idealismu v zahraniční politice. To, jak neúspěšně se jeho administrativa vypořádala s válkou v Iráku, ale přineslo vystřízlivění. Britové jsou od té doby k idealismu skeptičtí.

Česká schizofrenie na summitu. Chceme, aby EU šetřila, ale ne na nás

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital