KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE Končící rok přinesl změnu. To je asi první, co napadne každého, kdo se ohlédne za uplynulými dvanácti měsíci. Jedním dechem se ale musíme ptát, proč ta změna přišla a jak je vůbec hluboká. A je třeba říct, že je zatím založena na hodně mělkých základech, došlo k ní i šťastnou souhrou náhod a do budoucna zůstává hromada problémů. Česko ještě není z ničeho venku.
Ale popořadě. Proč máme novou vládu, která není závislá na hlasech komunistů, nacionalistů a na rozmarech Miloše Zemana? Nepochybně se v části společnosti zvedlo silné volání po změně, které bylo vyslyšeno demokratickými politiky. Musíme mít ale na paměti, že šlo skutečně jen o část společnosti a že na reálných poměrech se zase tak moc nezměnilo: národ je pořád rozdělený na „vítěze“ a „poražené“ listopadem a oba tábory zůstávají přibližně stejně silné. Existují i jiné štěpící linie, tato je však nejvýraznější.
Jasné vítězství pětice koaličních stran je pouze optické, dosáhly ho díky tomu, že se dokázaly sjednotit, zatímco protilehlý tábor se naopak rozdrobil. Nebýt tomu tak, vypadala by sněmovna jinak a byli bychom dnes dost možná ve stejné situaci jako v uplynulých čtyřech letech. Se stejnými politiky u moci. Se stejným Andrejem Babišem závislým na Hradu. Tohle ovšem skončilo.
Nový kabinet prezidentovi nic nedluží, nic od něj nepotřebuje a nic mu nemusí vracet. Opakujme si v duchu tuto větu, aby nám došlo, jak hluboká a jak pozitivní tato změna je. Jde o nejdůležitější věc, kterou se Česko 2021 liší od vzoru 2017. Zbytek už není zdaleka tak jasný, byť samozřejmě politické posuny jsou nesporné a budou mít dopady.
Šance, ne jistota
Padlo v každém případě demokratické rozhodnutí a nový prozápadní kabinet má jasný mandát. Drží veškerou potřebnou moc a může vládnout suverénně, dle svých hodnot a programu. Nemusí se ohlížet dozadu, ani úzkostlivě přepočítávat, kolik za ním vlastně stojí hlasů. V zastupitelské demokracii jde o to získat většinu v orgánech, které rozhodují, přičemž v řadě zemí k tomu stačí i menšina voličů. Taková jsou pravidla, ta jsou pro všechny stejná.
Před Fialou a spol. stojí úplně jiné nejistoty, než je voličská podpora. Letos Česko utrpělo mnoho šrámů. Pokračující epidemie zanechala desítky tisíc mrtvých, mnohé další s podlomeným zdravím, vyčerpala zdravotní systém, poničila ekonomiku, ještě více rozdělila lidi a způsobem, který zatím asi nedokážeme odhadnout, změnila jejich psychiku. Podobné problémy zažívali i jinde, ale málokde to provázel takový chaos a politická neschopnost.
Ze všech špatných zpráv se nakonec zrodila šance. Šance na rozumné vládnutí. Nic více, ale také nic méně. To není málo. Situace vytvořená uplynulým rokem (ale i předchozími) je mizerná a nelžeme si, že není. Fialův kabinet si to zřejmě uvědomuje a nešíří naivní optimismus. Snad „tíhu doby“ cítí i voliči, jinak budou zklamaní. Jde skutečně jen o šanci měnit věci k lepšímu, ne o jistotu, že už se tak stalo.
