KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Prezident republiky při příležitosti udělování státních vyznamenání 28. října ocenil Volodymyra Zelenského nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem bílého lva občanské skupiny I. třídy. Tento akt potvrdil, že se ani těsně před politickým odchodem na odpočinek na sklonku života Miloš Zeman nebojí velkých politických gest. Potvrdil také, že prezident republiky nehodlá z politické scény a potažmo ze života odejít jako zrádce národních zájmů, a to je skvělá zpráva pro republiku.
Miloš Zeman se nikdy neštítil kontroverzí. Na silných názorech a gestech a potažmo na polarizaci společnosti postavil svoji politickou kariéru; většina jeho voličů by se s ním patrně neshodla ve většině politických názorů a podle čerstvého průzkumu agentury Median pro Český rozhlas by ho na sklonku jeho politické dráhy většina občanů hodnotila ve výkonu funkce prezidenta někde mezi trojkou a čtyřkou. Jeho podporovatelé, kteří by ho hodnotili jedničkou, by se jen asi těžko přihlásili k většině jeho politických postojů nebo sjednotili pod křídly jedné politické strany. Tuto menšinu patrně na Miloši Zemanovi nejvíce přitahoval právě jeho polarizační a bezohledný politický styl, díky kterému ve světě nažehlených obleků a marketingových formulí působil vždy autenticky a ukazoval se jako politik, co se nebojí jít proti proudu.
Proti českému politickému mainstreamu šel celá svoje dvě prezidenská období v několika směrech, přičemž tím nejprovokativnějším byl jeho kladný až vazalský postoj k Rusku a místy až úslužné poklonkování ruským zájmům v Česku a v Evropě, a to mnohdy do míry jdoucí na úkor zájmů státu, jehož byl prezidentem. Rudou skvrnou na jeho výkonu funkce po obě funkční období jsou také jeho klíčoví poradci a majoritní donátoři jeho prezidentských kampaní, kteří jsou tak či onak závislí na penězích z neprůhledného byznysu v Rusku.
Podezření na podivný nepoměr mezi prosazováním ruských a českých zájmů se Miloš Zeman se svým nevybíravým stylem svým nevoličům vysvětlovat neobtěžoval, maximálně poukazoval na to, že se zájmy obou států protínají více, než jsou jeho odpůrci ochotni přiznat a že se ostatně jeho politika k Rusku v zásadě nijak neliší od politiky německých kancléřů nebo francouzských prezidentů.
