Minář zatím nabídl jen patos bez obsahu. Už ale víme, co hledá: půl milionu lidí

03. 12. 2020 • 16:00
KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Někdejší předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář ve čtvrtek konečně odtajnil, co tak dlouho sliboval. Nový politický projekt, jehož ambicí je rehabilitovat politiku a uspět ve volbách. Ze všeho nejdřív chce ale sehnat půl milionu podporovatelů. A pokud se mu to nepodaří, do voleb nepůjde. Projekt mimo jiné podpořili Petr Pithart, Eliška Wagnerová nebo David Ondráčka.

Na úvod Minář neuspořádal klasickou tiskovou konferenci, nepromluvil k veřejnosti naživo, vyhnul se přímým otázkám novinářů. Lidem nabídl úhledný web a především patetické více jak šest minut dlouhé video. To, jak už to při podobných situacích bývá, v průběhu vysílání spadlo. „Naše země je v krizi, zasekla se, přešlapuje na místě. Příčinou je stav naší politiky, i ta je v krizi. Musí přijít něco nového, svěží vítr. Noví lidé do politiky. Poctiví a schopní, kteří umí naslouchat. Nestačí nám fňukat, nadávat, kritizovat a sedět na zadku. Chceme to změnit,“ říká Minář ve druhé minutě.

Evidentně se tady inspiroval prvním prezidentským projevem Václava Havla. Vzpomínáte? „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“ Nechť si každý udělá názor sám, osobně jsem si ale vzpomněl na jinou velkou figuru disentu, respektive undergroundu, na Ivana Jirouse a tuto jeho miniaturu: „Kdybych měl ambice, měl bych jich ještě více.“ V čase, kdy se Havel ocitl v centru politiky, měl za sebou více jak dvacet let občanského aktivismu, založení Charty 77, kriminál a systematické promýšlení nejen politiky, ale obecné situace lidstva ve druhé polovině 20. století. A otevřený konflikt s protivníkem, jehož stabilitu jistila okupační armáda Sovětského svazu.

Minář vstupuje do politiky ve velmi mladém věku, a přestože má za sebou úspěšný občanský projekt, je to strašně málo k tomu, abychom z toho mohli realisticky odhadovat jeho šance na úspěch. Zatím šermuje jen obecnými tezemi, slibuje, že do politiky vrátí hodnoty, slušnost a férovost. Otázka je, zda a kdy tam toto všechno vlastně bylo. Ale budiž: právo volit a být volen tady každému z nás zaručuje Ústava. Obecně jsem nicméně přesvědčený, že permanentní zakládání nových stran, případně štěpení těch starých, je projev nezralosti české politické kultury. Mnohdy za tím je jen přebujelé ego. Symptomatická je v tomto ohledu situace na levici, kde v poslední době nevznikla jedna, ale hned tři nové strany. Každý chce být prostě lídrem a předsedou.

Štěpení a roztříštěnost trpaslíků ve svém důsledku ale nahrává hegemonovi, a to nejen v přepočtu hlasů na mandáty. A je dobře, že aspoň v tomto ohledu Minář stojí na zemi. Nemá média, nemá oligarchy v zádech, nemá peníze. Co potřebuje, je hnutí, jehož chapadla budou sahat přinejmenším do každého okresního města. Pokud možno ale i níže. Minář bude potřebovat aspoň pár aktivistů v každém menším městečku, v opačném případě nemá kanál, skrze který by se jeho názory a nápady dostaly opravdu ke každému v této zemi. Což si zjevně uvědomuje: chce sehnat půl milionu podporovatelů, v opačném případě nepůjde do voleb. Což je myslím celkem férový slib, který souvisí s jiným, tedy že nechce zakládat další pětiprocentní stranu.

Dalším konkrétním slibem Mináře je, že chce dát lidem možnost přímou volbou ovlivnit složení kandidátních listin do Poslanecké sněmovny. Podle něj jde o optimální způsob, kterým lze docílit cirkulace lidí v politice. „Nasměrujeme energii kandidátů zevnitř ven. Od obíhání stranických sekretariátů k obíhání lidí venku. Díky tomu získají všichni schopní a poctiví lidé zkratku, jak se mohou dostat do politiky, aniž by se museli s někým dohadovat, co za to,“ vysvětluje. Program má zatím rozpracovaný jen do základních tezí, je jich celkem dvanáct a vlastně to není program. Jen tematické okruhy, na které by se rád postupně zaměřil a které chce řešit. Jinak řečeno: zatím stále nevíme, co konkrétního chce vlastně lidem nabídnout.

A také, a tím se dostáváme k širšímu politickému kontextu, čím se chce odlišit od stávajících politických formací. Minář má pravdu v tom, že je česká politika v krizi. Posledních deset let jsme svědky postupného přeskupování sil. Zatímco dříve byl český politický terén stabilní a čitelný – s jedním hlavním pólem napravo a druhým nalevo (ODS a ČSSD), a několika malými formacemi kolem nich (KSČM, ODA, US, Zelení, TOP 09), počínaje rokem 2010 do české politiky začínají pronikat nové protestní a populistické formace. Nebýt selhání tradičních politiků, Babiš by neuspěl – anebo aspoň ne tak výrazně, nebyli by tady ale ani tak silní Piráti nebo Okamura. Nyní do takto pro obrovské množství lidí zcela nepřehledného terénu vstupuje další aktér.

V danou chvíli se nelze ubránit klasické otázce: komu tím prospěje? Může se mu podařit nalákat stávající voliče Andreje Babiše? A pokud ano, kolik jich může být? Dvě procenta? Tři, anebo jedno? Může oslovit stávající voliče středových a pravicových stran, které se právě v těchto měsících konečně po dlouhých letech v agónii pokoušejí o integrační tah? A zase: kolik jich může být? Cílí Minář na lidi z centra, nebo z periferie? Anebo se mu může podařit – jak sám deklaroval – oslovit dosavadní nevoliče? Tuší vůbec, o koho jde a proč tito lidé na politiku rezignovali? Čím je chce zaujmout? Zvládne během jara a léta příštího roku objet každou vesnici, jako to dokázali Miloš Zeman a Andrej Babiš? A umí si představit, kolik času mu lidé budou ochotni věnovat? Samé otázky, na odpovědi si ale musíme počkat.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

Martin Kovář
Dnes • 16:55

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.

Rezervační systém je samozřejmě průšvih, ale nemalujme si příliš růžové alternativy

Martin Malý
Dnes • 13:12

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | V téhle zemi není asi už nikdo, kdo čekal, že start rezervačního systému v pátek v osm proběhne bez problémů. Taky neproběhl. Ale buďme spravedliví a dejme každému, co jeho jest…