Nacisté zastřelili Körnerovi otce před očima, zkoumal tak lidskou bestialitu. V Údolí včel i Adelheid

Jan Januš

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Kdyby mi otec nepadl před očima, nenapsal bych ani řádku, shrnul Vladimír Körner lapidárně motivaci k psaní i své inspirační zdroje na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, jejíž letošní ročník tento týden skončil. Osmdesátiletý Körner dostal na Filmovce Výroční cenu Asociace českých filmových klubů, účastnil se projekcí svých filmů, například Údolí včel, Adelheid či Cukrová bouda, a diskutoval s diváky. A jeho retrospektiva nenechala nikoho na pochybách, že chceme-li pochopit dějiny i současný svět, musíme číst a sledovat právě Körnera. I když to s ním není vůbec jednoduché.

Vladimír Körner je sarkastický svéráz, který má pocit, že vadí každému režimu. Komunisté ho zakazovali, vyčítali mu jeho nezměrný pesimismus a je pravda, že témata, která spisovatel a scenárista otevírá, jsou mnohdy k Čechům tak nelichotivá, že to má logicky vliv na jejich většinové přijetí. Körner je ale každopádně hluboce poučeným vizionářem, který velmi přesně konstatuje, že prostřednictvím minulosti lze nahlížet do budoucnosti. Opravdu se tak vyplatí mít ho načteného.

Körner se dlouhodobě zabývá tématem války, od středověku až do současnosti, a hrůzami, k nimž se lidé snižují. Dochází k tomu, že se vlastně i přes dlouhá staletí, která jednotlivé vojny dělí, ničím zásadním nezměnily a pořád jsou stejně bestiální. Boje také opakovaně spojuje s náboženským fanatismem, ať již v Údolí včel a zaslepeností křižáckých rytířů či v nesmyslných šarvátkách třicetileté války v Psí kůži. Činil tak přitom dávno před tím, než se na první stránky novin dostaly zprávy o novodobém džihádu a souvisejícím terorismu.

Filmovka ukázala, jaké budou podzimní akce. A že ti, co nepoužívají roušky, ohrožují jejich konání

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital