Nacisté zastřelili Körnerovi otce před očima, zkoumal tak lidskou bestialitu. V Údolí včel i Adelheid

 FOTO: Libor Teichmann / MAFRA / Profimedia

Jan Januš

15. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Kdyby mi otec nepadl před očima, nenapsal bych ani řádku, shrnul Vladimír Körner lapidárně motivaci k psaní i své inspirační zdroje na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, jejíž letošní ročník tento týden skončil. Osmdesátiletý Körner dostal na Filmovce Výroční cenu Asociace českých filmových klubů, účastnil se projekcí svých filmů, například Údolí včel, Adelheid či Cukrová bouda, a diskutoval s diváky. A jeho retrospektiva nenechala nikoho na pochybách, že chceme-li pochopit dějiny i současný svět, musíme číst a sledovat právě Körnera. I když to s ním není vůbec jednoduché.

Vladimír Körner je sarkastický svéráz, který má pocit, že vadí každému režimu. Komunisté ho zakazovali, vyčítali mu jeho nezměrný pesimismus a je pravda, že témata, která spisovatel a scenárista otevírá, jsou mnohdy k Čechům tak nelichotivá, že to má logicky vliv na jejich většinové přijetí. Körner je ale každopádně hluboce poučeným vizionářem, který velmi přesně konstatuje, že prostřednictvím minulosti lze nahlížet do budoucnosti. Opravdu se tak vyplatí mít ho načteného.

Körner se dlouhodobě zabývá tématem války, od středověku až do současnosti, a hrůzami, k nimž se lidé snižují. Dochází k tomu, že se vlastně i přes dlouhá staletí, která jednotlivé vojny dělí, ničím zásadním nezměnily a pořád jsou stejně bestiální. Boje také opakovaně spojuje s náboženským fanatismem, ať již v Údolí včel a zaslepeností křižáckých rytířů či v nesmyslných šarvátkách třicetileté války v Psí kůži. Činil tak přitom dávno před tím, než se na první stránky novin dostaly zprávy o novodobém džihádu a souvisejícím terorismu.

Opakovaně ale otevírá čistě národní traumata, třeba v Adelheid řeší poválečný odsun Němců a chování Čechů k nim, dávno před šokem, který mnoha divákům způsobil Habermannův mlýn Juraje Herze. V Cukrové boudě, nejvíce autobiografickém díle své filmografie, vykresluje rovněž osud jednoho z navrátilců z koncentračního tábora (desítky let před aktuálním bestsellerem Aleny Mornštajnové Hana), stejně jako učitele ve vojenské uniformě s houslemi v rukou (to zase ještě před Svěrákovou Obecnou školou).

Körner jako pamětník do filmů dostává také důležité detaily, k jeho snímkům tak lze přistupovat rovněž jako k důležitým dobovým pramenům. Po válce vzduchem létající poštovní známky s Hitlerem, na které lidi plivají, vysypané a do smetí vyhozené německé mince, i když ty překvapivě stále platí, opuštěná hospodářská zvířata, nábytek vyhozený ve škarpě či lesy plné min i utíkajících nacistických vojáků. I tak vypadaly první měsíce po skončení druhé světové války. Všechno se nevyřešilo v květnu 1945, po válce nenásledoval žádný úlevný ráj na zemi. Rovněž to je důležité si připomínat. 

Je moc dobře, že Letní filmová škola vrátila pozapomenutého autora alespoň pro některé diváky znovu do hry a bylo by skvělé, kdyby se dostal ještě k dalším. Čas investovaný do minulosti s Körnerem, totiž zužitkujeme v budoucnosti. Jeho dílo stojí za pozornost. Je rovněž poměrně dobře dostupné v nových vydáních nakladatelství Dauphin, nejznámější filmy se dají taktéž sehnat na DVD a některé nejnovější televizní snímky jsou ke zhlédnutí dostupné přímo na webu České televize. A to přesto, že si skeptický spisovatel celkem symptomaticky myslí, že je tam zakázaný.

SDÍLET