Filmovka ukázala, jaké budou podzimní akce. A že ti, co nepoužívají roušky, ohrožují jejich konání

Jan Januš

13. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Včera večer slavnostně skončila největší filmová akce letošního léta, festival Letní filmová škola v Uherském Hradišti. V mnohém ukázala, jak mohou vypadat další podobné události v době koronavirové pandemie a hlavně jak se na nich chovají a patrně rovněž budou chovat návštěvníci a diváci. Ti zjevně hladoví po kultuře na Filmovce zaplňovali i projekce klasických filmů starých přes 70 let a zejména ve druhé půlce letos zkráceného festivalu převyšoval u mnoha promítání zájem diváků kapacity sálů. Během akce se rovněž projevilo, že lidé jsou zjevně citliví na svou vlastní svobodu. Mnozí si ji ale vykládají příliš extenzivně a bez ohledu na své okolí. To když, často i zcela ostentativně, nepoužívají roušky.

Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti se nešlo vyhnout aktuálním společenským a politickým tématům. „V Polsku jsou velmi nepěkným způsobem pronásledováni lidé, kteří otevřeně hlásají svoji homosexualitu. Lidé LGBT jsou pronásledováni státními orgány a je to věc, za kterou se máme stydět než cokoliv jiného. Wajdy a dalších tvůrců je třeba právě proto, že mají tu sílu a odvahu bouchnout do stolu a říci tak už dost,“ pronesl například v neděli večer docent Jagellonské univerzity Rafał Syska při uvádění filmu legendárního Andrzeje Wajdy Slečny z Vlčí, zařazeného do režisérovy rozsáhlé retrospektivy, s poukazem právě na Wajdův přístup k homosexuálům. Toto prohlášení následovalo jen pár hodin po shromáždění na podporu polského LGBT hnutí před centrem festivalu, Kinem Hvězda.

Festival letos vybízel přemýšlet o svobodě opravdu komplexně: úvodním snímkem Havel Slávka Horáka i závěrečnou Krajinou ve stínu Bohdany Slámy, širokou Wajdovou retrospektivou, analyzující polskou duši i komplikovanou historii, filmy scenáristy Vladimíra Körnera vyrovnávajícími se s druhou světovou válkou a lidskou bestialitou, sekcí Východní přísliby, rozebírající aktuální situaci v Rusku či v Maďarsku a problémy nastupujících generací, stejně jako filmy a výstavami souvisejícími s Izraelem.

Svoboda se stala ústředním tématem festivalu, alespoň takto mentálně, zejména kvůli koronavirové pandemii a omezování práv, jehož jsme byli v posledním půl roce svědky. Že letošní Filmovka proběhla, není samozřejmé. Třeba Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary se ve své obvyklé podobě nekonal. Je potěšující, že organizátoři uherskohradišťské akce ke všemu přistoupili zodpovědně. V každém kině byla dezinfekce, uvaděče nešlo vidět bez zakrytých úst a nosu, sály se po každém promítání čistily. Na povinné nasazení roušky organizátoři diváky upozorňovali jak osobně při vstupu do sálů, tak i prostřednictvím projekcí. Vedení Filmovky nemohlo udělat víc, na rozdíl od mnoha diváků. Ti si často, snad až demonstrativně, roušky ani nevyndali z tašek, natož aby si je nasadili. 

V Uherském Hradišti bylo horko a dívat se třeba dvě hodiny na film s částečně zakrytým obličejem není nic příjemného, to je pravda. Proč to ale část publika musí snášet a část se na to prostě vykašle? Stále přece platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jde o úctu ke druhým a o to, abychom je sami neohrožovali. Víme přece, že roušky nenosíme ani tak kvůli sobě jako kvůli druhým. 

Svoboda souvisí rovněž s odpovědností. Nezapomínejme, v honu za svou svobodou, na druhé. Nevíme, kdo je právě vedle nás, stejně jako to, zda nejsme nakaženi, i když se cítíme zdrávi a nemáme jakékoliv příznaky. Poblíž nás může být člověk se sníženou imunitou nebo jinak vážně nemocný pacient. Nasadit si roušku přece není taková oběť. Jde-li nám přitom skutečně o svobodu, vnímejme roušky také tak, že právě jimi chráníme rovněž svobodu druhých – už jen tím, že se lidé s jiným pohledem na věc, třeba ti více ohrožení, nebudou muset přes míru stranit kolektivů. 

A také nezapomeňme, že když současná, v porovnání s jarem opravdu mírná omezení, nebudeme dodržovat, mohou přijít horší. Zkrátka: když se bude opakovat roušková nekázeň z Filmovky, podobné akce už na podzim nemusejí proběhnout. A to by byla škoda, protože žít kulturně je právě v krizích důležitější než kdykoliv jindy.

SDÍLET