Naši rezignanti. Platí u nás „ve stejných případech stejně“?

Karel Havlíček

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Vyhodit! Odstoupit! Rezignovat! Covid už je otrava. Jedna zpráva jako druhá, chytrá karanténa nikde, řádí jen její hloupá sestra. Myslím ale, že tento týden definitivně nastala úleva, a jsem rád, že se náplast na naše bolístky našla právě v lázeňském městě, ještě k tomu v severních Čechách (Dycky Teplice!).

Jak je dobře známo, nejlepší lék na bolest nohy je bolest zubů. A tak jsme pandemii pitomého viru politicky a mediálně vytlačili pandemií protekce, delikvence a personálních her. Geniální řešení. A vyzkoumáno v Česku! Vždyť my ty nadnárodní fušery, kteří se prodírají na titulní stránky svými banálními výmluvami, proč nemají plné ampulky, vůbec nepotřebujeme. Jestlipak jsme za to dostali z Evropské unie bambiliony eur jako ti výrobci vakcín? Žádám premiéra, aby to přiznal! A paní von der Leyenovou snažně prosím, jestli by mohla prozradit výhodnost institutu centrálního nákupu.

Ale to jen tak bokem, naše vlastní nová pandemie je zajímavější. Poprvé jsem o tom na této pravidelné páteční stránce psal 8. ledna a od té doby jako bych se sám toho společenského zánětu zubů nemohl zbavit, protože se na nás hrne ze všech děr. Když šlo jen o zakázané návštěvy hospod (nebo o směšně prohibované popíjení piva na veřejnosti) v podání pánů Prymuly, Faltýnka, Kalouska nebo Jurečky, přetrpěl to národ jako celkem nezajímavý komediální pokus. Když se přidalo teplické sdružení pracujících v čele s pány Hniličkou a Husákem (oslavence, bývalé politiky a další ani nevypočítávám), rázem drama povýšilo na výpravný seriál. Když předběhl ve frontě radní Fink se ženou a šéf státního ústavu Březovský vydal privilejní bulu pro své zaměstnance, trochu to občanstvem trhlo. Ale se pak připojila náměstkyně ministra Šteflová s chotěm, ředitel českokrumlovské nemocnice a další, už z toho v médiích začal být solidní celovečerní program. A do toho se nám formou kulturní vložky trochu porvalo pár poslanců stylem catch as catch can (styl Volný).

Situaci znepřehlednilo několik vysokých činitelů, kteří si jen tak rezignovali, aniž by se dopustili nějakého zločinu, jen toho prostě měli při polovičním úvazku až nad hlavu nebo s nimi ministr nemluvil a podobně. A do toho ještě ten Kalousek, který si vůbec rezignuje, kdy se mu zamane! To vneslo do celé věci skutečně chaos.

Co mi pořád nejde do hlavy, když si odmyslím tyhle naše rezignanty, kterých se o to nikdo neprosil, je osud těch, kteří by ze svých – tu více, tu méně závažných – pochybení nějaký závěr vyvodit měli, nebo (pokud by sami nechtěli) by měl být prostě vyvozen. Obávám se totiž, že to, čeho jsme svědky, je krystalickým příkladem, jak zarytě setrváváme na zde již klasickém modelu absolutního nepochopení podstaty odpovědnosti. Tam, kde nepochybně jde o odpovědnost právní, zběsile protlačujeme odpovědnost politickou. Tam, kde se jedná o odpovědnost politickou, cpeme zavile právo. V obou případech pak prosazujeme jakousi exemplárnost na straně jedné a/nebo nevšímavou bezbřehou toleranci na straně druhé. Jako by nemělo platit „ve stejných případech stejně“, ačkoliv to je přece (myslel jsem si) základní ústavní princip!

Když živnostník, dejme tomu hospodský, nerespektuje právně perfektní (o tom bychom se samozřejmě mohli bavit) zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti, rozhodně na něj nepadá politická odpovědnost a nikdo nemůže předpokládat, že by kvůli tomu podával rezignaci (pokud nerezignuje proto, že k němu do hospody už měsíce nikdo nesmí). Dopadá na něj odpovědnost právní, ale tu zase nikdo doopravdy neuplatňuje – možná proto, že vzbuzuje-li nějaká právní úprava všeobecný (nebo řekněme – masový) odpor, je namístě nejprve zkoumat, jestli není potřeba změnit právní úpravu. 

Když se podobného prohřešku dopustí vysoký úředník, vztahuje se na něj logicky rovněž právní odpovědnost, navíc i ta, která plyne z jeho služebního poměru. Dobrovolná rezignace je v tomto případě projevem pozdního, leč uvědomělého respektu k morálním pravidlům veřejné služby. Poslanec sice rezignovat může, ale je-li důvodem, pro který o tom uvažuje, jeho deliktní chování, vždy by se mělo zkoumat, jestli silnější není jeho závazek k voličům, kteří jej demokraticky instalovali do poslanecké lavice. Vyhodili by ho z ní? I když ovšem lze pochopit, že zaměstnání ve státních službách je pár měsíců před volbami jistější než volný ring ve sněmovně.

Jenže v tomhle my nerozlišujeme. Právo, morálka, služební předpisy, poslanecké sliby, politika, všechno jedna česká bramboračka. A k tomu z nejvyšších míst jako obvykle: odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital