Řada pitomců, kteří se domnívají, že o ekonomických a fyzikálních zákonech – když jsou to taky zákony – lze hlasovat, bude dnes v souvislosti s energetickou krizí a s ekonomickými dopady v podobě nedostatku a raketově rostoucích cen elektřiny či plynu dokola opakovat mantru o „tržních selháních.“ Opak je ale pravdou. Za prvé, v evropské energetice už dávno žádný trh neexistuje, takže těžko může dojít k jeho selhání. Za druhé, i v komunismu, v plánované, centrálně řízené, tedy z povahy věci nedostatkové a nevýkonné ekonomice došlo nakonec k zhroucení celého systému. Tehdy i teď totiž zafungovala mnohými nenáviděná a vysmívaná „neviditelná ruka trhu.“
Platí totiž ono friedmanovské: „Žádný oběd není zadarmo.“ Nabízí se i výrok Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždy“ a slova anonymního cestáře: „Na zimu jsme byli připraveni, ale se sněhem jsme nepočítali.“ Taky se mi vkrádá asociace na mé oblíbené metalové album The Death Is Just a Beginning.
To bude platit, pokud budou evropští socialisté ze všech frakcí, vedeni soudruhem „komisařem Timmermarxem“ hasit energetický požár benzínem dalších regulací, roštím direktivních plošných kroků, zaříkáváním či placebem a ruku v ruce, pod prapory klimatické revoluce budou chtít „urychlovat“ cestu k záchraně planety. Mandaríni ale neumí řešit ani problémy, které sami způsobili a které by bez nich vůbec nevznikly, natož poměrně mnohovrstevný aktuální energetický kolaps.
Nejbizarnější selhání
Situace, kdy budou lidé v bohaté Evropě v zimě mrznout nebo jedna pětina z nich padne do „energetické chudoby“ a na rozsvícený vánoční stromeček bude celá rodina šetřit dlouhé měsíce, nedej bože dojde k blackoutu a už třetí den se budou pro jídlo a pití lidé zabíjet, připomíná trochu Stanfordský vězeňský experiment a bude jednou v učebnicích popisována (asi arabsky zprava doleva) jako nejbizarnější selhání vyspělé civilizace.
Popsal jsem to mnohokrát a opakovaně, mimo jiné zde nebo zde. Mnozí to napsali daleko lépe. Ekonomové, energetici, procitnuvší ekologové a soudně uvažující lidé už řadu let upozorňují na nevyhnutelný náraz na realitu, která nás čeká, navzdory všem smělým a ambiciózním centrálně řízeným „desetiletým plánům.“ Nechci teď polemizovat s ideologií klimatických změn, ani je nepopírám. Dochází k nim, kam až lidská paměť sahá a výzkumy dohlédnou. Nesouhlasím nicméně s metodou „předběžné opatrnosti“ a masivní, chybnou alokací vzácných zdrojů pod zpupnou ideologickou mantrou záchrany světa. Kromě nehysterické a cílené ochrany životního prostředí rozložené sociálně a ekonomicky v čase, preferuji metodu „adaptace“. Platí totiž darwinovské: „Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“
Začít ale musíme tím, že po sobě uklidíme a začneme napravovat chyby posledních sta let v oblasti ochrany „lesů, vod a strání“, direktivně zakážeme skládkování využitelného odpadu, přestaneme poroučet větru a dešti a evolučně budeme měnit pomocí ekonomických nástrojů chování firem i domácností. Ne takový masakr motorovou pilou, cílené zchudnutí a ztrátu konkurenceschopnosti ve jménu leitmotivu knihy Limity růstu, vydané Římským klubem – „Schválně zastavit růst je obtížné, ale ne nemožné“ – jako vidíme dnes. Zranitelnost evropské energetiky a tím i ekonomiky je pak i kvůli distorzím a absenci tržního chování při každé změně podmínek na světovém trhu nasnadě.
