Nové české báje a pověsti. Koronakrize je přehlídka padlých mýtů o udatnosti a výjimečnosti českého národa

Včera • 10:00
KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Na to, že Češi jsou v podstatě malý národ bez většího dějinného významu, dokážou se každou chvíli dokonale přesvědčit o své výjimečnosti. Určitě všichni znáte „zlaté české ručičky“, „co Čech, to muzikant“, „srdce a duše Evropy“ a mnohé další. Přiznám se, že i na mě trochu padá deprese z posledního vývoje, když vidím, že se potácíme na chvostu snad všech mezinárodních žebříčků, které zachycují úspěšnost boje s pandemií koronaviru. Na druhou stranu si říkám, že je to dobrá příležitost přestat se vzájemným plácáním se po zádech. Je čas pojmenovat mýty, jejichž platnost jsme si většinou prostě jen namlouvali.

Vláda odborníků

Kdybyste se v minulosti Čechů zeptali, jakou vládu upřednostňují, nepochybně by vám většina odpověděla, že vládu odborníků. Tu jsme měli už několikrát a vždy stála za starou bačkoru. Tentokrát jsme si to snad vyzkoušeli naposledy. Sice máme koalici hnutí ANO a ČSSD s tichou podporou komunistů, ale celkem 7 z 13 ministrů jsou nestraníci. Nestraníkem a „odborníkem“ je třeba Alena Schillerová, která to pod záminkou boje s koronavirem dotáhla k enormním schodkům rozpočtu. Nestraníky a „odborníky“, kteří nemají „své“ voliče, takže na nikoho nemusejí brát ohledy, byli i poslední ministři zdravotnictví. K tomu asi víc nemusím dodávat. Každopádně platí: Už prosím žádnou vládu odborníků, vraťte nám politiky!

Očkovací velmoc

Jelikož je tento obrat dokonale zapsaný i v mém mozku, vyhledal jsem si ho v médiích. Očkovací velmoc jsme podle nejrůznějších expertů i politiků byli zhruba do ranného podzimu a jak vidno, moc z tohoto mýtu nezbylo. Za největší majstrštyk lze považovat skutečnost, že třeba máme naočkované úředníky Státního zdravotního ústavu a jejich příbuzné, zatímco denně nadále umírají zhruba dvě stovky lidí, z nichž mnozí patří do rizikových skupin, které vakcínu už dávno mohly dostat, ale dosud nedostaly.

Možná byste čekali, že očkovací velmoc dokáže vyvinout vlastní vakcínu. O to jsme se pokusili, na starost to dostala poslankyně za ANO Věra Adámková a myslím, že titulek webu iRozhlas to shrnuje dokonale: „Česká vakcína proti covidu se po úvodní fázi zasekla“. Je třeba dodat, že už se nikdy ani „neodsekla“, ale poslankyně Adámková se mohla pár týdnů honosit titulem „paní vakcína“. Hlavní očkovací expert světových parametrů pak skončil neslavně na Vyšehradě.

Světová špička v hygieně

Světová elita jsme podle našeho uvážení byli i v úrovni a integraci hygienických stanic. Úplně se mi vybavily věty, jak česká hygiena navázala na práci epidemiologů Karla Rašky a Vladímíra Zikmunda, zasadila se o vymýcení pravých neštovic a s ní v zádech se tak nemáme čeho bát.

Realitu myslím nejlépe vystihuje, nakolik vázla komunikace a spolupráce krajských hygienických stanic s vládou. Dokonce do té míry, že osazenstvo jedné z nich musela podle informací INFO.CZ „přimět“ k aspoň minimální kooperaci policie. Roky, které strávíte zkoumáním klíšťat, jež vám lidi posílají v obálce, se prostě podepíšou na každém. O trasování v Česku nikdy nemohla být řeč a na „slávu“ z 60. a 70. let se nám jaksi nepodařilo navázat. Na současném stavu se samozřejmě podepsala i politická rozhodnutí, která síť hygienických stanic v podstatě zlikvidovala. Každopádně jsme si dlouho vydrželi říkat, že jsme nejlepší na světě. Zhruba 60 let.

Srdce a duše Evropy

Tohle je můj oblíbený mýtus a nikdy jsem nepochopil, o co se opírá. Asi o Karla IV., otce vlasti, který zemřel před „pouhými“ 642 lety. Naše „morální velikost“ a zájem o Evropu, které by od takového srdce člověk čekal, ale vezmou za své při první příležitosti. Krásně se to ukázalo hned v prvních měsících pandemie a shrnout to můžeme jediným vyjádřením Andreje Babiše: „Itálie zkrátka tenhle problém nezvládla a šíří tuto nákazu v Evropě.“ Na tento moment se české vládě podařilo navázat tím, že „solidárně“ odmítala výraznou finanční pomoc pro nejvíce postižené země. Vydrželo to přesně do doby, než se nejpostiženější zemí stalo samo Česko. Obviňujeme a dáváme ruce pryč, dokud nám samotným neteče do bot. Přejmenoval bych nás na temnou a bezohlednou duši Evropy, pak by to sedělo zcela přesně.

Efektivní stát 

V tomhle mýtu jsem s mírnými a jen krátce trvajícími záblesky reality žil až do loňského roku. Po několika letech života v zahraničí a zkušenostech s absurdně rozbujelou byrokracií jsem českou státní správu dlouho hájil. Přišlo mi, že je to často trošku opruz, ale nakonec vždy dosáhnete svého a nějak se domluvíte. Covid to změnil. Můžeme sice donekonečna nadávat na politiky, ale řekněme si na rovinu: Jaký výkon předvedla česká státní správa? Můžeme nadávat na vládu, že nezajistila očkování, ale nemůžeme se u toho tvářit, že státní úředníci neexistují a nemohli projevit alespoň špetku samostatnosti.

V minulosti jsme přijali zákon o státní službě, abychom zajistili stabilitu státu – politici budou mít menší vliv na úředníky, ti se nebudou měnit podle toho, kdo zrovna vládne, a přijdou lepší kádry. Taky nám tehdy tvrdili, že tenhle zákon potřebujeme, protože ho po nás chce Evropská komise. Nyní můžeme říct, že nic moc z výše řečeného se nesplnilo. Máme totálně neefektivní „papírovou“ státní správu, kde neexistuje nic jako přijetí zodpovědnosti, a z velké části ji tvoří nejrůznější příznivci a „pohůnci“ vládnoucích stran. Platy ve státní správě jsou větší než v soukromém sektoru a rostou rychleji. Přijímáme další a další úředníky. Připomínám slova jihočeského hejtmana Martina Kuby, který během koronakrize zjistil, že třetinu úředníků vůbec nepotřebuje, protože prostě nic nedělají. Skutečný průšvih je, že je nemůžeme vyhodit. Další padlý mýtus.

Právní stát

Určitě jste slyšeli mnohokrát, že výhoda Česka je, že na rozdíl třeba od Slovenska je ještě právním státem, kde se nakonec domůžete spravedlnosti, byť po mnohých peripetiích. Tomuhle nesmyslnému mýtu se ve svých pátečních textech dlouhodobě věnuje náš kolega Karel Havlíček, tak budu stručný. Dopracovali jsme se do fáze, kdy vyhlašujeme nouzový stav, který je určen pro případ války, jen proto, že nikdo není schopen připravit jediný solidní zákon. V atmosféře totální právního kutilství nám vládnou prostřednictvím výnosů ministři zdravotnictví. Kvality jejich rozhodnutí raději nebudu komentovat.

Mistři improvizace

Psal jsem o tom už v jednom ze svých posledních komentářů. Za každé označení Čechů za mistry improvizace by měl padat nějaký ukrutný trest. „Češi jsou mistři improvizace, ale očkovací logistiku bych nepodceňoval,“ řekl před pár týdny Aktuálně.cz ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Zdeněk Hostomský. 

Nevím jak pro vás, ale pro mě je teda výrazem improvizace muž s kufříkem plným peněz na letišti v Číně, který se snaží koupit zdravotnické pomůcky, které ministr zdravotnictví nekoupil. Je to také první verze aplikace chytré karantény, která se vypne s vypnutím obrazovky telefonu, je to ale třeba i dálniční eshop, který přestal fungovat hned v den spuštění, je to zákaz prodeje kondolencí v tabáku a miliony dalších zhovadilostí, které nám dnes a denně komplikují život. Pamatujme si, že žádný stát v boji s covidem neuspěl díky improvizaci. Uspěl díky přesnému plánování a přípravě. Izrael při očkování taky neimprovizuje.

Zlaté české ručičky

Přemýšlel jsem, kdy jsem viděl během uplynulého roku v akci „zlaté české ručičky“. Nejvíc asi v době jarního lockdownu, kdy nám vláda nakázala nosit roušky. Všem a všude. A začali jsme šít. Všichni a všude. Nepochybně velké gesto solidarity a šikovnosti. Jen od té doby přemýšlím, co o nás vypovídá, že jsme nechali vládu, aby nám nařídilo něco, co nezajistila a zajistit měla. Tohle období dnes skoro romanticky označujeme za něco, na co bychom měli být hrdí. Není to náhodou symbol ponížení a podřízení? Sám nevím, ale abychom nekončili tak depresivně, půjdu k poslednímu bodu.

Česko = montovna 

Není to tak. Strašně dlouho jsem hledal mýtus, který padnul, a je dobře, že padnul. Vláda to vůbec nepochopila, ale vy to nepochybně vidíte. České ekonomika není jenom průmysl, není to jenom montovna s levnou pracovní silou. Viděli jsme hromadu firem, které dokázaly na krizi zareagovat, vyrostlo tady několik úplně nových segmentů ekonomiky. Podniky ve službách, po nichž vláda naprosto nehorázně šlape (přitom tvoří 60 procent ekonomiky), se dokázaly neuvěřitelně adaptovat. Ne všichni to přežijí, je to brutální aplikace teorie o přežití silnějšího, ale bojují. Vůbec nepochybuji, že ti, kteří to přežijí, vyjdou z krize silnější a představují budoucnost. Budoucnost, kde mýtus o montovně zanikne. A to je dobře.

Ve jmenování padlých mýtů bych mohl pokračovat, namátkou mýtem o schopném krizovém manažerovi či řízení státu jako firmě. Není to třeba. Z výše uvedeného je zjevné, že začínáme od nuly. Je také zjevné, že jsme hromadu let vedli prázdné řeči a ubezpečovali se ve své dokonalosti, která vůbec není dokonalá. U toho jsme se samozřejmě zasmáli „líným Řekům“, Italům, „kteří to nezvládli“, případně jsme filozofovali o zániku civilizace na západ od českých hranic. Nyní jasně vidíme, že nejsme nějak výjimeční. Přestaňme o sobě uvažovat jako o nějakém udatném, šikovném a statečném státu uprostřed Evropy. Jsme stát, který lítá v pořádném průšvihu, ale mohl by si to přeci jenom uvědomit. To by byla cenná lekce.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Dnes • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.

„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

Martin Kovář
Dnes • 16:55

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.