O čem by bylo dobré si promluvit s Ruskem – až přijde čas

Daniel Koštoval

22. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Vztahy Česka a Ruska jsou už nějakou chvíli v rovině „nekomunikace“ a nezájmu ze strany Moskvy. Po epizodě kolem odstranění sochy maršála Koněva se i formální vztahy staly nestandardní a nehledě na běžné kanály se o nich mají bavit „vládní zmocněnci“. Česko by mělo chtít řešit samotnou jejich podstatu a podle přístupu protistrany je přenastavit. Je to krok, který je s ohledem na vývoj v Rusku, v jeho zahraniční politice i mezinárodních vztazích celkově prostě nevyhnutelný.

Podle bilaterální česko-ruské smlouvy „o přátelských vztazích a spolupráci“ z roku 1993 by se měla setkání na úrovni nejvyšších představitelů konat „zpravidla jednou ročně“, jak uvádí článek 5. Text a duch tohoto dokumentu je pojatý jako rámec pro rozvoj vztahů mezi dvěma demokratickými a vzájemně se respektujícími zeměmi, které mají společný zájem na spolupráci a míru v Evropě. Skutečnost je ale taková, že tato smlouva je dnes díky Rusku překonaná.

Ministři zahraničí se naposledy potkali v roce 2005, premiéři v roce 2013 a prezidenti v roce 2017. Je přirozené a v případě podobně asymetrického vztahu velké a menší země logické, že prezidenti a premiéři se setkají jednou za několik let. Ministři by ovšem měli být v kontaktu pravidelném právě zhruba každý rok. Dnes to tak není, protože Rusko prostě nemá chuť. Své zájmy prosazuje jinak.

Dnes již legendární je snaha o bilaterální setkání v době ministrování Karla Schwarzenberga. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov to s finesou v tamní diplomatické tradici ignoroval a podvolil se až tehdy, když se z toho v roce 2009 stalo setkání s ministrem zahraničí předsednické země EU za účelem přípravy summitu EU-Rusko na úrovni hlav států a vlád.

Jestliže na ministerské úrovni to v minulosti nefungovalo, na pracovní diplomatické panoval do roku 2010 čilý ruch. Od té doby ale i tam vše postupně pohaslo a dnes není prostě nic. Rusko ztratilo zájem – ať tvrdí kdokoli cokoli, na české straně (ať už šlo o pravicové či levicové vlády) byl vždycky profesionální zájem komunikovat o důležitých otázkách mezinárodních vztahů, protože Rusko je stálý člen Rady bezpečnosti OSN. Navíc vždycky existují praktické i politické otázky, které je potřeba průběžně řešit. 

Ovšem Rusko dnes křičí, že se s ním Česko nechce bavit. Navíc křičí dosti vulgárně a arogantně – poslední tisková konference mluvčí ministerstva zahraničí označila naše chování za „primitivní“... Šlo o reakci na ministra Tomáše Petříčka, který kvůli vývoji v Bělorusku a otravě ruského opozičního politika Alexeje Navalného oznámil s odkazem na společný postup EU pozdržení jednání vládních zmocněnců.

Je to Rusko, kdo za posledních deset let odmítal mluvit 

Na tomto místě je dobré si připomenout a shrnout česko-ruskou interakci za posledních 20 let, tedy za období, kdy vládne Vladimir Putin.

Nejprve: Česko má zájem na dialogu a rozvoji vztahů včetně ekonomických. Rusko po vynoření se z chaosu 90. let má zájem o kooperaci a Česku se daří pozvednout i ekonomickou spolupráci na několik procent z celkového tuzemského pohledu. To je však dáno primárně celosvětovou ekonomickou situací a specificky ekonomickým vývojem v Rusku. 

Jak se měnil přístup Ruska k NATO a EU, měnil se i k nám. Jak se NATO stávalo i formálně deklarovaným nepřítelem a EU reálně ještě více nenáviděným partnerem (právní a jiné standardy nesnesou jakýkoli mezivládní kompromis), komunikace s Českem a zájem o partnerské vztahy postupně vyhasínaly až skončily prakticky úplně. Rusku se podařilo pomocí informační a dezinformační kampaně a pomocí zpravodajských metod významně ovlivnit české „odmítnutí“ radarové základny USA v období 2008–9. To si v Moskvě zapamatovali. Bilaterální ekonomické vztahy nebyly tímto politickým konfliktem dotčeny.

Následně: V období 2012–13 Rusko zahájilo plošný informační, dezinformační a kybernetický atak vůči zemím NATO a EU, Česko nevyjímaje. Důvod byl dvojjediný – Rusko k sobě chtělo připojit Krym a potřebovalo si pro to připravit půdu, zároveň tento ad hoc případ sloužil jako první test „nové generace válčení“ (psal jsem o tom zde). Pamatujme si: Rusko si z agresivního připojení Krymu v r. 2014 odneslo zkušenost, že jeho strategie vůči Západu (tedy i ČR) funguje. 

Finále: Rusko stupňuje od roku 2014 své politické, zpravodajské, informační, dezinformační a kybernetické aktivity. Od roku 2017 je horkým tématem cílená provokační kampaň v souvislosti se sochou maršála Koněva a zároveň Moskva brutálně ignoruje bilaterální smlouvou dané mezinárodně právně závazné závazky ohledně českých válečných hrobů v Rusku.

Česká liknavost povzbuzuje

Rusko útočí a Česko se nebrání – má pocit, že žije v hlubokém míru. Pokud jde o kybernetickou obranu, ani se bránit nemůže, protože legislativní základ v podobě novely zákona o Vojenském zpravodajství parlament dosud neschválil

Rusko je naším ignorováním agresivních výpadů evidentně povzbuzeno k jejich pokračování, respektive stupňování. Jistě má pocit, že jeho strategie funguje – při tvrdém a ignorantském přístupu k Česku se mu daří to, co má jako specifický zájem: udržet výdej víz pro všechny ruské občany, kteří je chtějí; udržet rozsah zásadně kvantitativně i kvalitativně nadprůměrné diplomatické přítomnosti, výsad, majetků a byznysu pod diplomatickým krytím v ČR. To má pro Moskvu, respektive pro konkrétní vlivné osoby význam jak ekonomický, tak logisticko-zpravodajský. 

Prakticky nepřátelské ruské chování je zatím chráněno formálně nadstandardními česko-ruskými vztahy: obě země drží dohodu o výjimce z Vídeňské konvence o diplomatických vztazích, která umožňuje provozovat výdělečný byznys pod diplomatickým krytím. Ruské podnikání pod diplomatickým krytím v Česku je ale značného, v podstatě celorepublikového rozsahu v porovnání s tzv. Českým domem (hotel) v Moskvě.

Měli bychom se opravdu vážně zamyslet. Rusko se k nám chová jak je výše popsáno – jako k nesvéprávnému aktérovi a k „blátu“. A přitom má zájem na získání kontraktu na výstavbu nového jaderného reaktoru, což je mimořádná a citlivá zakázka za stovky miliard korun. Člověk by si myslel, že ruské chování nedává smysl, ale Rusko je racionální aktér, takže chyba nebude na jeho straně – chová se jen tak, jak si myslí, že je pro něj výhodné. „Chyba“ tedy bude na straně ČR – naše signály vedou druhou stranu k tomu, že se chová, vzhledem k jejím zájmům, správně.

Česko by tedy mělo přistoupit k nestandardnímu formátu dialogu „vládních zmocněnců” jako k výjimečné situaci a mělo by se bavit o podstatě našich vztahů s jasnou připomínkou, že jsme součástí EU a NATO. Ministr Petříček už to naznačil, k velké nelibosti protistrany. 

Český vládní zmocněnec Rudolf Jindrák, ředitel zahraničního odboru v Kanceláři prezidenta republiky, by měl svému ruskému protějšku, kterým je náměstek ministra zahraničí Titov, položit jasnou a jednoduchou otázku: chcete vztahy založené na smlouvě z roku 1993? Nebo jaké tedy chcete? 

    PŮR! — Jindrák

    Jednání jistě musí zahrnovat konkrétní záležitosti, ale neměla by být primárně souborem jednotlivostí. Současný stav a ruský přístup nastolují otázku samotné podstaty a povahy vztahů. Na tu se musí česká strana ptát. A podle reakce musí Česko:

    • zachovat, nebo zrušit otevřenost ve vízové oblasti – do Česka jezdí soukromě řada ruských prominentů a jejich dětí, které zde často i žijí a studují; 
    • zachovat, nebo zrušit výjimku z Vídeňské konvence o diplomatických vztazích ohledně provozování komerčně výnosného byznysu pod diplomatickým krytím;
    • zachovat, nebo zásadně zredukovat nadstandardní ruskou diplomatickou přítomnost v ČR.

    Nežijeme ve vakuu. Uvedené otázky má Česko vznést a je to tak správné. Rusko však vzhledem k podstatě režimu Vladimira Putina z definice nemůže vyhovět našim legitimním zájmům a požadavkům. Rusko nehodlá považovat Česko za partnera, a proto už nyní musí prezident, premiér a ministr zahraničních věcí Česka začít připravovat změnu nastavení vztahů. Současná bilaterální smlouva je prakticky překonaná, výjimka z Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích je více než nemístná. Jedině signál, že česká strana skutečně řeší podstatu vztahů s Ruskem, přiměje Moskvu alespoň k částečné korekci přístupu. Schopnost kybernetické obrany a už jen uznání, že jsme pod ruským informačním a dezinformačním atakem, by byly dalšími důvody, proč brát Česko vážně. Lakmusovým papírkem bude chování Moskvy k českým válečným hrobům v Rusku.

    Se začátkem jednání vládních zmocněnců rozhodně není kam spěchat. Pečlivá příprava, vyslání správných signálů Rusku a čekání na vhodnou příležitost vstoupit do jednání z výhodné pozice patří do arzenálu každé vyzrálé diplomatické služby. Pokud budeme chtít, máme na to.

    Na závěr je potřeba připomenout ještě jednu věc. Pochopení a připravenost ke kompromisu je v ruské kultuře chápána jako slabost a důvod ke zvyšování sázek a požadavků. V politice i byznysu. Pokud Rusko neuvěří, že myslíme Rudolfem Jindrákem deklarované cíle a zájmy vážně, nepohne se ani o píď.

    SDÍLET