Pří hledání odpovědí na současné složitější právní dotazy nám internet ani jiné technologie příliš nepomohou. Jistě, objevíme množství článků, přehledů a informací, ale ve všech bývá prakticky to samé. Například o jaké náhrady můžete ve svém specifickém případě žádat, s jakými podklady a jak konkrétně postupovat (třeba i pokud budete v první chvíli neúspěšní) se nejspíše až do úplného detailu nikde nedozvíte.
Také si asi nikde nepřečtete, co které slovo použité vládními právníky tu v opatření, tu ve formuláři přesně znamená a jak by se přesně mělo vykládat. Nikoliv selským rozumem, ale právní logikou, na níž pro většinu lidí nic „logického“ nebude.
Konec právníků předpovídaný už před lety profesorem Richardem Susskindem tak minimálně v Česku nenastal. Ba právě naopak, dochází k jejich renesanci a také k návratu ke kořenům: opět po nich klienti žádají přesně to, co kdysi. Nikdo jiný, natož „něco“ jiného, je v roce 2020 v tomto zastoupit nedokáže, a tím pádem ani nemůže.
Právníci, v minulých letech vyděšení rychlým nástupem internetu, devalvací hodnoty informace i rady a pro ně bezprecedentní emancipací klientů, kteří zejména po poslední velké finanční krizi mohutně stlačili ceny, v tomto tisíciletí zběsile inovovali. Rozšiřovali své služby, spojovali různé poradenské služby pod jednu střechu a vymýšleli, co dalšího by pro své klienty mohli dělat.
Nakonec ale současný byznys mnoha z nich spočívá „jen“ v tom, že „překládají“ nařízení a opatření vlády do srozumitelného jazyka (ano, u právníků zní tato činnost dost paradoxně, já vím) a zpřehledňují podnikatelům aktuální situaci. Předcházejí dotazům a vytvářejí nejpravděpodobnější klíče a vodítka pro konkrétní byznys a pro jednotlivé případy.
Zrovna tohle by patrně mohly zvládnout i aplikace či systémy s umělou inteligencí. To ale jen za předpokladu, že by dostaly jasná, srozumitelná a komplexní data, na jejichž základě by svou odpověď vyprodukovaly. Na vyjádření premiéra Andreje Babiše (ANO), vicepremiéra Karla Havlíčka či vicepremiérky Aleny Schillerové (oba za ANO) je ale zatím každý robot krátký, potřebné pregnantnosti se mu prostě nedostane.
I když se v posledním desetiletí stala jasným trendem snaha nesoudit se, respektive nejít do otevřeného sporu, ale dohodnout se, pokud budou současné restrikce pokračovat (nebo se možná po krátkém uvolnění zase v podobném duchu vrátí) a zároveň bude dál znít kritika jejich nesystematičnosti, tento trend se může rychle otočit. A vést spory, či dokonce soudy bez advokátů? To si troufne jen málokdo. Opět, stroje ani internet je nenahradí.
V tom všem samozřejmě hraje svou roli rovněž psychologie. Pokud nyní máme problémy mnohdy až existenčního druhu, potřebujeme někoho skutečného, někoho, kdo nám vyloží jedinečné věci, koho se zeptáme na souvislosti a na otázky, které si třeba ještě nikdo nikdy nepoložil, a kdyby nebylo covidu-19, nejspíše by ani nikoho nenapadly.
Pokud tedy dospíváme k jednoznačnému závěru, že minimálně v České republice v příštích letech konec právníků nehrozí (jak je to jinde ve světě, ponechme stranou, třeba tam mají přehlednější předpisy a vyspělejší technologie, minimálně na to první bych si ale moc nevsadil), hrozí nám však konec práva. Co je po právu a co není? Kdo to v tuhle chvíli ví? Odpověď je překvapivá a strašidelná: nikdo
Soudě z předchozích řádků by se sice mohla nabízet odpověď, že právníci, ale ti myslím spíše disponují kvalifikovaným odhadem, krytým povinným a vysokým pojištěním. Stoprocentní jistotu, co jak má a nemá být, ale v tuhle chvíli nemá opravdu vůbec nikdo. Konci práva nebo alespoň zásady, že neznalost práva neomlouvá, tak můžeme být poměrně blízko.
Co s tím? Zcela předělat Sbírku zákonů, jak už jsem popisoval v komentáři pro ČRo Plus a svěřit komunikaci předpisů někomu, kdo má alespoň určitou šanci uspět, byť to už nyní zní jako sisyfovský úkol.
