Pečinka: Já nic, já Petříček aneb Jak vznikal ministrův výbušný článek o Izraeli

Bohumil Pečinka

29. 05. 2020 • 19:15

KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Nic nevypovídá o formování a mantinelech české zahraniční politiky jako poprask kolem článku ministra zahraničí Tomáše Petříčka s názvem Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií (Právo, 23. 5. 2020). Ve skutečnosti měl spíš mít titulek Co bude s českou zahraniční politikou?

Ministr Petříček byl vždycky nevýrazný produkt zprůměrovaného eurounijního myšlení. To je skvělý předpoklad pro práci v evropských strukturách nebo rodící se diplomatické službě EU. Stát v čele ministerstva zahraničí státu se specifickými dějinami znamená v první řadě přihlížet k národním zájmům a dlouhodobým strategickým partnerstvím. Zkrátka je v tom rozdíl.

Tohle balancování se ministru Petříčkovi dosud dařilo. Nedávno se na rozdíl od většiny evropských zemí vyjádřil k americkému mírovému plánu pro Izrael a Palestinu v duchu, že je to dobrý základ pro další jednání. Pak nastal zvláštní obrat, který ministr dosud nevysvětlil. Minulou sobotu vyšel v Právu text, který zpochybňuje nejen tento plán, ale i postoje našeho dlouholetého izraelského spojence.

O motivacích pro vznik textu se můžeme jen dohadovat. Podle našich informací byl jeho hlavním autorem Petříčkův poradce Jan Šnaidauf, bývalý pracovník evropské diplomacie. Té diplomacie, která dlouhodobě sleduje propalestinské zájmy. Vzhledem k tomu, že Petříček chtěl širší podporu, nabídl spolupodpis exministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, který sice třicet let kopíruje rakouské postoje k Izraeli, ale když byl v čele Černínského paláce, respektoval tradiční české spojenectví s Izraelem. Aby se Petříček neopíral pouze o představitele TOP 09, požádal také kolegu z ČSSD, exministra zahraničí a dnes ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Jak to v případě zahraničněpolitických iniciativ ČSSD bývá, tuhle hurá akci zpovzdálí dirigoval bývalý europoslanec Miroslav Poche, kterého se sociální demokraté kdysi neúspěšně snažili udělat šéfem české diplomacie.

Ještě před zveřejněním se o článku dozvěděl šéf ČSSD Jan Hamáček. Informoval o něm premiéra Babiše a ten zase prezidenta Zemana. Nastal poprask a vzrušené diskuze. Závěr zněl, že text s podpisy ministrů ČSSD rozhodně nesmí vyjít. To, že se nakonec přesto dostal do novin, je prý výsledkem liknavosti Petříčkova okolí, které ho včas „nevyreklamovalo“ ze sobotního vydání deníku Právo.

Teprve v sobotu ráno nastala ta pravá bouře. Premiér, který byl Janem Hamáčkem ujišťovaný, že problém byl smeten ze stolu, to vnímal jako podraz a text odsoudil. Ještě ostřeji reagoval prezident Zeman, který proizraelské spojenectví podporuje stabilně už třicet let. U premiéra nebylo odmítnutí Petříčkovy iniciativy věcí přesvědčení jako spíš toho, že potřebuje dobré vztahy se Zemanem. Nemluvě o tom, že ČSSD mu už několik týdnů ostřeluje ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, takže měl o důvod víc, proč si sociální demokraty za nepřipravenou akci vychutnat.

V reakci na Petříčkův článek vznikly dva další články bývalých politiků a velvyslanců. Výsledkem byla docela zajímavá debata o prioritách Česka v Evropě. Dalším vedlejším produktem aféry je uvědomění si, jak západoevropská levice, která drží kormidlo diplomacie v řadě zemí, reaguje na vzrůstající podíl muslimských voličů a otáčí tímto směrem svou politiku. Co s tímto trendem má společného Česko, ví snad jen ministr Petříček a jeho nejbližší okolí.

Je pochopitelné, že na izraelskou politiku a americký mírový plán můžeme mít různé názory. Ty však musí projít nějakou oponenturou, být vtěleny do programů stran a později i do prohlášení vlády, která je tvůrcem a garantem naší zahraniční politiky. Tohle torpédování spojenectví rovnou se dvěma státy (Izrael, USA) je především ukázkou českého amatérismu.

 

SDÍLET