V zemi, kde lidé volí politiky, které nehodlají poslouchat, je i hledání viníka fraška

GLOSA MARTINA MALÉHO | Není lepší čas na oblíbenou hru „my ne, to vy!“ než přelom roku. Pojďme na sebe ukazovat prstem a obviňovat se navzájem! Tři, dva, jedna: Kdo za to může?

Tak zcela jednoznačně za to může vláda, potažmo politická reprezentace vůbec.

Za co? To je vlastně jedno, ale dejme tomu, že budeme mluvit o tom, proč se z České republiky léta Páně 2020 stal bordel na kolečkách, kde jedni utahují šrouby, druzí do nich sypou písek, třetí na to zoufale koukají a čtvrtí si mnou ruce, protože těží z toho, když se ostatní perou. Že se budeme bavit o tom, proč je stát v soft verzi rozvratu, kde se sice zatím nestřílí po ulicích, ale kde chaoticky vyhlašovaná a rušená pravidla dodržují hlavně ti, kteří vědí, že zrovna je by stát mohl snadno potrestat. Proč v této zemi zkolabovalo testování, trasování, opatření, a místo toho se jen řítíme do neznáma vlečeni událostmi. Je snad u nás nějaký jiný vir, než v okolních zemích?

Takže zcela jednoznačně za to může vláda, potažmo politická reprezentace vůbec. V první řadě paranoidní mikromanažer v makromanažerské roli předsedy. Člověk, který svými „manažerskými zásahy“ dělá víc škody než užitku. Ráno vyhlásí, odpoledne zpochybní, večer odvolá, co vyhlásil, a svalí vinu na někoho jiného. Chaot, packal a kecka v jednom.

V roce 2020 jsme nežili v právním státě, situaci zachraňovaly správní soudy, analyzuje Lukáš Trojan

Jím řízená parta by byla problematická i v dobrých časech, ale ty se, jak známo, nekonají. Výsledky vládní práce jsou tak zoufalé a marné, že se tomu směje i Lojza z dědiny, který má obvykle problém pochopit, že když sází Sportku za pět set každý týden a jednou za čtvrt roku vyhraje 2000, tak že se mu to fakt nevyplatí.

Vláda vydává nějaká nařízení, Lojza se jim směje a nehodlá je dodržovat. A když, tak jen naoko. Aby se takzvaný vlk takzvaně nažral a takzvaná koza zůstala takzvaně celá. Co by to nedělal? Dělá to konstantně a dlouhodobě. A nejen on, ale i další. Vždy hledají cesty, jak všechno obejít, očůrat, vyhnout se… Mají k tomu navíc celý ohňostroj kreativních důvodů a omluv: „Beztak je to jen buzerace“, „Je lepší přemýšlet než slepě poslouchat“, „Zákaz se nejlépe uctí tím, že ho porušíme“ a návdavkem i „Ty snad všechny zákazy dodržuješ?“

Je to národní sport. V něm se na začátku jeden každý hráč zamyslí nad případným nařízením a vyhodnotí, jestli podle jeho uvážení jde o nařízení rozumné a užitečné, nebo o nesmyslné a buzerační. Pokud jde o případ 2, tak se vymýšlí, jak věci zaonačit, aby nebylo splněno to, oč nařizujícímu šlo, ale přitom byly dodrženy všechny vnější rysy. Vítězem je ten, jehož řešení dá duchu nařízení nejvíc na prdel, a bonusové body jsou za každý pokus přitom zesměšnit policii, stát i ty, kdo nařízení snad dodržují.

Ruku na srdce: kdyby každý nasadil přístup „kamna pálí, nebudu na ně sahat,“ tak není potřeba vyhlašovat nařízení o zákazu přibližování se ke kamnům. Nebylo by potřeba specifikovat vzdálenost od kamen. Zákaz vycházení ke kamnům. S výjimkou pro ty, co přikládají. A pro ty, co chodí s popelem. 

Jenže holt národním sportem je ignorovat cokoli, co vrchnost řekne. Takže vrchnost přidá, což vyvolá logickou reakci: lidi na to budou ještě víc dlabat. A tak to jde furt dokola. Omezení, obcházení, omezení obcházení, obcházení omezení obcházení... Vzdělanci to nazvou „začarovaný kruh“, ale přiléhavější termín je „jak u blbejch na dvorečku“. To je Česká republika - země plná lidí, kteří si volí politiky, kterými pak svorně pohrdají. Země řízená politiky, kteří nedůvěru vlastních občanů často „řeší“ represí a buzerací.

Nic nového. Už Havlíček (Borovský, ne ten ministr) psal v epigramu: „Lidi chodí po mostě, to já půjdu louží…“ Divíme se, že třicet let od revoluce je v lidech neustále zažraná normalizační mentalita, ale ono je to možná horší, ona je tam možná sto let zažraná mentalita drobných poddanských sabotáží vrchnostenských úradků. Ostatně třeba „tradiční české vánoční pohádky“ o ničem jiném ani nejsou.

Evropané přichystali Bidenovi „hořkou pilulku“. Ukazuje dohoda s Čínou rostoucí sebevědomí unijní sedmadvacítky?

Jenže co chtít od státu v zemi, kde se velká část obyvatel chová podle motta „stát nejsme my, stát jsou oni,“ a zároveň požaduje, aby se „oni“ nestarali, ale přitom postarali. Co jiného se v takové společnosti dá čekat, než stát, který je napůl chůva, která vede občana za ruku, a napůl policajt, který ho přes tu druhou pleská? Bohužel.

Pojďme na to žehrat. Pojďme se rozčilovat, že stát dělá nesmysly, a proto jsme my, občani, otrávení, a máme tedy plné právo vše, co přijde od státu, „fakovat“. Pojďme nadávat na to, že stát má jen zákazy a příkazy, když chytrým stačí napovědět, aby věděl co dělat a co nedělat. Pojďme si postěžovat, že stát se k nám chová jako k blbým, a zároveň obden ukazovat, kolik je takových, na které neplatí ani napovědět, ale ani nakázat...

Do seznamu viníků samozřejmě musíme přihodit média, které nejsou stoprocentní. A sociální sítě. A mladé, co furt čumí do mobilů. A staré, co přeposílají nesmyslné hoaxy. Podnikatele taky. I zaměstnance. Kapitalisty. Socialisty. Novináře. Hipstery. Fotbalové fanoušky. Holiče. Mileniály. Developery. Herce a zpěváky. Ilonu Csákovou. Duška (ezoterika) a Duška (statistika). Zahraniční agenty. Domácí agenty. Kolaboranty. Vlastizrádce. Vlastence. Milence. Doktory. Rektory. Komentátory. Čtenáře. Diváky. Hlupáky. Chytráky. Vychytralce. Zoufalce. Lyžaře. Pejskaře. Cyklisty. Puristy i nudisty. Hospodské a baristy, bagristy, basisty, vlekaře, odmítače, popírače, panikáře, kliďasy. A Kalouska!

Protože jestli něco symbolizuje konec roku 2020 a začátek toho nového, je to hledání viníků. Kdo může za to, že sama vláda vydává tak zmatené pokyny a občané na ně dlabou?

Pět právních úkolů pro rok 2021: Potřebujeme nové antipandemické, krizové, volební, dluhové a procesní právo. Chystané novely nás nevytrhnou

Větší smysl by dávalo, kdybychom se poučili například z přístupu v letectví a hledali příčiny problému ne proto, abychom potrestali viníka, ale proto, aby se podobná věc už nestala. Ale musím bohužel konstatovat, že tendence „na někoho to hodit, ať to není na mě“ je ve společnosti zažraná bez ohledu na věk, postavení i funkci. Můžete stokrát zopakovat, že se zjišťuje příčina, aby byla napravena, a čtyři z pěti lidí začnou tím, že „oni za to nemůžou“. Fajn materiál…

Zásadní otázka tedy je: Může politické prostředí za to, jak se lidé chovají? Nebo naopak je vina na straně obyvatelstva, které si svým chováním vynucuje tupě represivní kroky? A co se má udělat, aby přesně tenhle začarovaný kruh skončil?

Jedno řešení ukázal Alexandr Makedonský, ale to by se nám, přes jeho lákavost, nelíbilo, věřte mi.

Naštěstí existuje i druhé řešení. Je pomalé, zdlouhavé, s výsledkem, který pravděpodobně neuvidíme. Je to jako sázet stromy, i když víte, že v jejich stínu vy už sedávat nebudete. Je to běh na dlouhou trať, mnohem delší, než čtyřleté volební období. A je to hrozně nepopulární, ale fakt to funguje. Musíme totiž začít u sebe. Nechovat se jako ovce, ale ani jako volové. Nehrbit se a nepovyšovat se. Nesvalovat vinu. A proti blbosti neremcat, ale konat. My si plodů tohoto přístupu už moc neužijeme, ale ti, co přijdou po nás, třeba zažijí stát jako férového partnera. Ne, rychle to nebude, ale má to cenu.

SDÍLET
sinfin.digital