Lidi nevolí hlavou, ale srdcem. A často se šeredně pletou...

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Líbí se vám politika? Pokud ano, tak jste výjimka. Jen každý pátý je dnes spokojený s tím, jak to u nás vypadá. Kdo za to může? Jistě, politici. Ale nejen oni, svůj díl viny mají i voliči.

Vždyť voliči rozhodují a jejich výběr není vždy právě nejlepší. Se vší úctou k laskavému čtenáři předložím argumenty a příklady, v čem všem dělají lidé při hlasování chybu. Demokracie je nakonec jen zrcadlo, které nám ukazuje, jací opravdu jsme. Pohled je to leckdy ošklivý, ale lidé jako Vít Bárta, Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Robert Šlachta, kteří se z něj na nás šklebí, jen tyjí z lidské slabosti. Ne primárně ze slabosti soupeřů na politické scéně, jak se obyčejně říká, ale těch, kdo skutečně mají v rukách moc, byť jen jako masa. Ten dav je snadno statisticky změřitelný a manipulovatelný – tedy pokud vás netíží okovy tradiční strany, která musí dodržovat jistou úroveň a program.

Každý dělá chyby, a pokud se k mandátu dostávají podvodníci, tak na to jsou potřeba vždy dva: politik, který lže, a volič, který se nechá nachytat. Bohužel, počet lidí, kteří naletí hochštaplerům, někdy i opakovaně, protože věnují málo pozornosti výběru strany, které na příští čtyři roky svěřují hájení svých zájmů, je pořád příliš vysoký. Nevolí podle svého statusu, tedy partaj dlouhodobě prosazující zájmy třídy, k níž patří. Nedbají na preferenci vlastního světonázoru. A co je nejdivnější, voliči často nesledují věrohodnost politiků a netrestají jejich chování a lži.

Tyto chyby mají společného jmenovatele: Volbu srdcem, místo rozumem. Je to asi největší paradox zastupitelské demokracie. Volební kampaně jsou velmi emocionální a hrají na city, ale ve skutečnosti by při hlasování mělo jít o racionální a zodpovědné rozhodnutí, stejně jako když vybíráte dům či byt.

Podívejme se na nejznámější případy, kdy emoce voličům poradily něco zcela opačného, než bylo v jejich zájmu. Neberu mainstreamové vysvětlení, že veškerá odpovědnost jde za tradičními stranami, které tak strašně klamaly a kradly, že prostě lidem nezbylo nic jiného, než opakovaně zkoušet něco „jiného“ a nového. Vlastně existuje jen jeden spektakulární případ, kdy předseda standardní strany podvedl voliče způsobem, který oni nemohli předem tušit: opoziční smlouva Václava Klause.

Všechna ostatní selhání jdou na vrub novým formacím. V roce 2010 lidé sedli na lep byznys projektu Věci veřejné. Jeho šéf Vít Bárta správně pochopil, že aby vyslal pozitivní emoce, musí před sebe nastrčit charismatického lídra a několik sympaticky vyhlížejících političek kolem něj. A povedlo se. Z bojovníků proti dinosaurům se nakonec vyklubala korupční partička. Tak to dopadá, když lidé místo časem prověřených stran volí „kluky a holky z plakátů“, o jejichž skutečných cílech nevědí nic.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Co nám ukázal už nástup Věcí veřejných?
  • Jak do toho zapadá Robert Šlachta?
  • A proč nás život bez "tradičních" stran bude horší než s nimi?
sinfin.digital