KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Pan prezident mi tlumočil, že s tím má zásadní problém.“ Slova premiéra Andreje Babiše po jednání s Milošem Zemanem o zrušení superhrubé mzdy působí nepatřičně. Hlava státu má právo nechat se informovat a projednávat s vládou daňové změny (jako cokoli jiného). Ale není normální nechat si od Hradu mluvit do podoby zákonů. Od toho je tu parlament.
Prezident je ze své funkce neodpovědný. Politiku určuje vláda. A to i v oblastech, ve kterých se hlavě státu přiznává určitý hlas, tedy v záležitostech obrany, bezpečnosti a zahraničních věcí. V nich jak za Václava Havla, tak za Václava Klause často vznikaly třenice, nakonec ale vždy měl navrch kabinet. Samozřejmě s tím, že se uzavíraly kompromisy, například při obsazování ambasád, kde se obě strany potřebují navzájem. Ale aby měl prezident vlastní stínovou vládu a ingeroval vládě do všeho, to je nepříjemná novinka.
Už Klaus si coby předseda vlády stěžoval, že na Hradě vzniká kolem Havla „druhé mocenské centrum“. V kódových zkratkách byl vždy dobrý, tímto v pár slovech popsal, v čem je problém. Ten výraz jednak říká, že už tu je nějaké „první centrum“, a tím je vláda. Zároveň tvrdí, že se k prezidentovi přesouvá jakási exekutivní „moc“, ačkoli ji dle ústavy nemá mít. Tenkrát kaše zdaleka nebyla tak horká jako dnes a náš první prezident se pořád držel konstituce a dělby moci v parlamentní republice, ale jako definice hrozby je to dobré.
Miloš Zeman je ovšem úplně jiná třída ohrožení. Ústavu rituálně roztrhal hned pár měsíců po svém zvolení, kdy si proti většinové vůli sněmovny prosadil vlastní kabinet. A často se chová tak, jako kdyby na Hradě nebylo nějaké virtuální „druhé mocenské centrum“, ale reálně první a jediné. Vypěstoval si „expertní tým“ loajálních poradců, jejichž prostřednictvím stínuje vládní agendu, a když se mu zachce, diktuje si, co se má a co nemá udělat.
