KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má se Evropská unie rozšířit o Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii, když se jí nabízí ta možnost? Nepochybně. A jde primárně o hodnoty, až v druhé řadě o byznys. Eurasii tvoří z geografického hlediska jeden kontinent, dělící linií je kultura, ne oceán. Máme jen dvě možnosti: buď se západní civilizace posune na východ, nebo se Asie přisune směrem k nám. My Češi moc dobře víme, o čem je řeč.
Zeměpisný úzus říká, že Evropa končí na Urale a Kavkazu. Geopoliticky to však neplatí. Velká část „starého kontinentu“ připadá na území, kde dnes leží Rusko a dříve Mongolská říše. Nikdy tak úplně nepatřilo k Evropě. Dokonce naopak, po druhé světové válce si Rusové, kteří zdědili politickou kulturu stepních nájezdníků, ukousli velký kus Západu a pokusili se předělat ho k obrazu svému. Tehdy Asie končila v Berlíně… Nyní naopak my máme šanci připojit území, jež jsou kulturně západní, ač leží od nás východním směrem.
Ukrajina, Gruzie i Moldavsko do Evropské unie patří. První svou věrnost evropským hodnotám stvrdila krví. Kdyby se Ukrajinci vzdali aspirace stát se součástí Západu a byli ochotni zůstat v gravitačním poli euroasijské mocnosti, Putin by je nepřepadl. Země sv. Jiří je tisíce let výspou západní civilizace na Kavkazu a byla jí už v době, kdy na našem či německém území žili barbaři. A někdejší Moldávie propásla vstup středoevropských zemí do EU jen kvůli neblahému a nevypořádanému postsovětskému dědictví.
Jaké jsou vlastně důvody tyto tři země odmítat? Vlastně jen jeden, ten hlavní: nafoukanost „starých“ členských zemí. V Berlíně, Paříži, Římě či Bruselu si pořád myslí, že jsou něco lepšího než ti, kteří na rozdíl od nich měli tu smůlu, že je na čas pohltilo ruské impérium zla. Ohrnují nos i nad námi a tím spíše nad těmi, kteří žijí ještě dále na východě. Je v tom až jakýsi druh rasismu, kdy Němci, Francouzi, Italové a další nechtějí, aby se jejich „čistá krev“ smísila s „křováky“ a tím se naředila hlasovací práva původní dvanáctky.
Od našeho vstupu v roce 2004 (který se také neobešel bez předsudků, pochyb a podceňování) vedeme v EU boj o rozšiřování. A to pod havlovským heslem, že jsme měli více štěstí než ostatní, jsme tedy povinni pomáhat ke svobodě druhým a tím splácet svůj dluh. Přes naše úsilí ale pořád vázne integrace zemí západního Balkánu. A když jsme za našeho prvního předsednictví v roce 2009 měli za prioritu posilování Východního partnerství, Francie, která měla zájem spíše o Afriku, nám házela klacky pod nohy.
