KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Dejte Putinovi Donbas a Krym a bude mír“. Nedávno s touto tezí přišel doyen světové diplomacie Henry Kissinger a vyvolal bouři. Řekl však jen nahlas a veřejně to, co si mnozí západní státníci myslí, popřípadě sdělují pouze v kuloárech a „mírotvorných“ telefonátech. Bývalého ministra zahraničí USA si narozdíl od nich vážím, ale nemohu s ním souhlasit. Tohle by nefungovalo. Teď už ne.
Myšlenka rozdělit Ukrajinu na „ruskou“ a „západní“ se objevila už v roce 2014, když Putin udeřil poprvé. Myslel jsem si tehdy totéž, co Kissinger. Tehdy to dávalo logiku. Na Krymu mnoho Ukrajinců nežilo a rusky mluvící obyvatelé východních regionů se v té době neidentifikovali ani ne snad s myšlenkou nezávislosti své země, ale hlavně ne s tím, že by měla směřovat na Západ, pryč od Moskvy. Za obětování části území by Kyjev mohl získat větší jednotu a podporu ve zbytku země pro úsilí připojit se k Evropě.
Před osmi lety zkrátka byla Ukrajina rozdělená, nejen jazykově a etnicky, ale i co se týká základních hodnot. Navíc se zdálo nemyslitelné, že by se mohla zcela vymknout z ruské sféry vlivu. Nyní je všechno jinak. Brutální agrese celou zemi sjednotila, existuje už jen jeden národ, ukrajinský, a ten touží vstoupit do EU a NATO. Juščenkovi demokraté, nacionalisté z Pravého sektoru a bývalí proruští voliči Janukovyče, dříve rozhádaní a rozdělení, jsou dnes jednotní v tom, že je třeba vyhnat okupanty z ukrajinské země.
Lze říci, že „speciální vojenskou operací“ Putin pohřbil své do té doby silné naděje, že Luhansk, Doněck a Krym definitivně připojí k Rusku. Jde stejnou cestou, jako Hitler. Kdyby se spokojil s postoupením Sudet, dost možná by mu zůstaly, což však bylo nemyslitelné po krutém vraždění, které rozpoutal. I teď by západní politici měli ze svých hlav úplně vymazat myšlenku, že ruského diktátora nějak usmíří kusem ukrajinského území. Nefungovalo to ani u toho německého. Mnichovská zrada alespoň přišla před válkou, ne po ní.
