Proklínané jednotné přijímačky. Bojujeme proti systému, který funguje dobře u nás i ve světě

Téma jednotných přijímacích zkoušek jsem ve svém komentáři probíral už začátkem února, teď se nám vrátilo, tak si ho dáme ještě jednou. Více do hloubky i se zhodnocením současného testu.

Žijeme v zemi, kde je Listinou práv a svobod zaručena každému z nás svoboda slova. Každý si tedy může udělat názor na cokoliv a dle vlastního uvážení jej dále prezentovat. Pokud navíc někdo letos přijímací zkoušky osobně absolvoval nebo má dítě, které je právě podstoupilo, je pravděpodobné, že se bude chtít o svou zkušenost podělit.

Tou nejhlasitěji sdělovanou výhradou, kterou v současnosti „slýcháme“ ze sítí nebo médií, je stresující charakter zkoušek. Hodnocení pouze znalostí, namísto motivace nebo složité příklady, které se prý na školách neučí. Přestaňme si ale lhát do kapsy a dodejme tolik potřebná fakta.

Jako učitel matematiky jsem si podrobně prošel právě tento test, který je trnem v oku většině odpůrců. A s klidným vědomím a svědomím odborníka s 30 lety praxe můžu říct, že skladba, struktura a obsah testu byly stejné jako v předchozích letech. Jednalo se o klasická témata, která by žáci ukončující základní školu měli ovládat. Převody jednotek, desetinná čísla, zlomky, rovnice, slovní úlohy, obsahy, objemy a povrchy, konstrukční geometrie, úhly, procenta či logické závislosti. Zkrátka a dobře, jedná se o klasické úkoly, stejně jako v minulých letech. Kdo tvrdí opak, měl by si důkladně přečíst Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.

A ano, ptáte-li se, opravdu se objevují hlasy tvrdící, že příklady v testu byly pro žáky příliš těžké. Zde bych zopakoval, že vše splňovalo zmíněný rámcový program, a je důležité mít na paměti, že samotnou podstatou přijímaček je „oddělit a vybrat“.

Bohužel to vypadá, že tento důležitý aspekt zkoušek řadě lidí uniká. Tak si pojďme zmíněnou problematiku vysvětlit na příkladu z jiných oborů.

První ligu ve fotbale hraje šestnáct klubů. Jistě by v ní chtělo působit víc družstev, ale existuje určitý řád, a ten z logických důvodů prostě nemůže ustupovat těm méně úspěšným. Pokud se chtějí dostat mezi elitu, musí trénovat, více bojovat nebo zkrátka mít výsledky. „Chtít“ nestačí, protože chtíč neprokazuje kvalitu. To samé platí například v Lize mistrů nebo na mistrovství světa. Kdo by se nechtěl kvalifikovat do tak prestižní společnosti? Počet týmů, které si zde však zahrají je limitován a bez tvrdé práce, odpírání, trošky štěstí a dalších okolností to prostře nejde.

Příkladů ze světa sportu by samozřejmě mohla být dlouhá řada. Každý sportovec by se rád účastnil olympiády, ale nejdřív musí splnit výkonnostní limity, což je spodní hranice přijetí k účasti. A i když se opravdu snaží a má podporu rodičů, systém je neúprosný.

A jak to funguje v „dospělém životě“ si můžeme ukázat ještě i na dalším příkladu, tentokrát nesouvisejícím se sportem. Firmám na výběrové řízení přijde řada uchazečů, kteří mají různou úroveň schopností a zkušeností. Ve většině případů uspěje jen ten nejlepší. Tak to prostě v životě chodí a takto funguje selekce.

Vraťme se ke vzdělávání. Na prestižní univerzity se hlásí až 20krát více uchazečů, než mají volných míst, a i když je bezesporu jedním z podpůrných kritérií pro studium i motivace, základem jsou výsledky. Můžeme se podívat i do zahraničí, například do Spojených států, kde se hodnotí na základě jednotných testů SAT (Scholastic Aptitude Test, česky Zkouška dovedností žáka). Ve Spojeném království je to podobné, využívá se zde jednotných testů A-level exams, kde si student vybere 3–4 předměty, kterým se chce v následném studiu věnovat, a z těch je hodnocen. Neznámá nám není ani maturita International Baccalaureate, která funguje na principu jednotných testů po celém světě.

V současném systému můžou školy 40 % části přijímací zkoušky věnovat pohovorům s žáky, kde zohlední jejich motivaci či zájem. Této možnosti ale využívá jen minimum, což může být ovlivněno i zdlouhavějším a komplikovanějším průběhem výběru a hodnocením uchazečů. Přijímací zkoušky prostě slouží k rozřazení žáku a výběru těch, kteří se školám „hodí“. To je zkrátka jejich smyslem a je jedno, jestli jsou ve zkoušce zlomky, nebo procenta.

To, že jsou přijímačky jednotné, může být spíše výhodou pro žáky, jelikož jim to nabízí jasnější porovnání s konkurencí. Zároveň jsou i transparentní, jelikož poskytují možnost vyzkoušet si ukázkové nebo staré testy a jejich systém je stále stejný.

Nechápu, že se průběhu jednotné přijímací zkoušky stále někdo diví a snaží se dokola objevit Ameriku.